Recenze: Winchester: Sídlo démonů - Helen Mirren versus Ať žijí duchové

Asi se časem vypravím do Californie podívat se na ten dům na vlastní oči. Už jen z architektonického hlediska je to dost unikátní stavba. Byť nepůsobí nijak logicky ze stavařského hlediska. Ale taky aby ano, když její plány diktovali majitelce samotní duchové!

A to je asi to co mě na filmu (vedle dobrého obsazení) zaujalo. Hlavní myšlenka, která divákům předestírá dilema: budeme věřit majitelce domu a ředitelce společnosti na výrobu střelných zbraní, Sarah Winchester, že jí zběsile působící nápady na nové a nové pokoje a přístavby našeptávají samotné duše zemřelých? Anebo budeme věřit firemní správní radě, která se obává že Sarah je tak trochu mešugé, a tudíž by se jí měla omezit svéprávnost a vzít pravomoc rozhodovat o firmě?

Rozhodnout se nám pomůže psychiatr Eric Price (Jason Clarke), kterého si správní rada najala na to aby jel na stavbu stařenku zanalyzovat a vydal posudek ohledně mentální příčetnosti této drobné ale o to víc excentrické dámy, jakou byla Sarah Winchester. Eric na duchy nevěří, za vším co se zdá nevysvětlitelné vidí manipulaci, iluzi nebo halucinaci a do toho tak trochu ujíždí na opiátech, takže ho nějaká ta haluška ani samotného nepřekvapí. Ale co když po vás halucinace začne prokazatelně házet židle?

Film Winchester: Sídlo démonů se u kritiků ani fanoušků zatím nesetkal s moc velkým pochopením. Vyčítají mu nedostatečnou děsivost a ztrátu napětí ke konci. Ano, je tam pár míst, které by určitě šly udělat jinak (lépe) a film nepatří k těm, které by divák (milovník hororů) považoval za jedny z nejděsivějších. Ale mě víceméně celou dobu bavil, a ocenila jsem pár aspoň trochu originálních lekaček, pěkné kostýmy a zajímavé prostředí.

V sídle Winchesterů se v době, kdy tam přijede psychiatr psychiatrovat, vyskytuje mimo Sarah ještě její neteř Marion (Sarah Snook) se synem, kteří tvoří stafáž, co se různě podílí na všemožném lekání a strašení. A přestože je synek okatě zrzavý a má tam klasickou hororovou scénu, kdy nebohé dítko úpěnlivě zpívá, tak to na mne nefungovalo. Ani jedna ta postava (matka a syn) mne nebavila a bylo mi zatěžko se o ně strachovat. A že důvodu k obavě o jejich život film nabízí hned několik.

Natáčení se částečně odehrávalo i v tom skutečném domě, ale ten v realitě působí daleko víc stísněně díky všem těm bizarním vestavbám (schody vedoucí do nikam, tajné místnosti na místech, kde by je člověk opravdu nečekal). Takže většina záběrů v interiérech vznikla v ateliérech, byť se kolorit domu snažili tvůrci respektovat a zmatený stavební design dodržet. V domě je ale dost místností hezkých, například pěkná zimní zahrada. Byť v ní občas straší, byla to místnost, která se mi na kameře líbila. A je mi jedno jestli její stavbu zpunktovali démoni nebo bláznivá stařenka.

V tom reálném domě jsou navíc skutečně originální a zajímavé věci jako třeba mozaikové okno od Tiffanyho, které má při správném postavení světla zvenčí házet do pokoje duhu. Ale to okno bylo umístěné do interiéru domu tak, aby skrz něj nikdy žádné světlo nešlo, takže ten efekt nikdy nikdo neviděl.

Spoiler: Stejně jako tam nikdy nikdo neviděl žádné duchy.

Filmu členitý dům ale dodává jistou osobitost, kterou nemůžu hodnotit jinak než pozitivně, ačkoliv o moc víc než výprava a Helen Mirren ve filmu pozitivního není.

Co se mi na filmu nelíbilo? Podpora doměnky, že zrzaví lidé jsou divní/děsiví. Stejný problém mám u primárního znázorňování autistů jako děsuplných (nebo geniálních) postav nebo u tlustých lidí jako stále žoviálních/nadržených. Takové nadužívané škatulky je třeba rozšlapat. Poslední třetina filmu mi přišla, že ztrácí dech, a už se tam v podstatě nebylo ani čeho lekat. Pracovníci domu mi přišli příliš roboticky se chovající, i vzhledem k tomu, co se jim tam pořád dělo před očima. Na druhou stranu na Winchester mansion se pracovalo cca 20 let 24 hodin denně (stavba skutečně jela ve dne, v noci), takže zase měli jistotu zaměstnání na dlouhou dobu a možná v rámci toho se navykli nevzrušovat z toho, že se jim nad stavbou prochází oběšenci něbo jim do plánů stříká něčí krev. Nezaujala mne ani přílišná psychologizace postav a trauma, které si psychiatr během svého pobytu u Sarah řešil.

Co se mi na filmu líbilo? Výprava. Hellen Mirren. Ale i Jason Clarke mne tentokrát bavil. Absurdní pokoje s okny v podlaze nebo dveřmi, co vedou do zdi. Tím domem a jeho majitelkou byl koneckonců fascinován i sám Stephen King, který se jím nechal inspirovat ke scénáři k minisérii Rose Red. Jedna originální lekačka u zrcadla. Jedno slušné dějové překvapení. To se povedlo. Také se mi líbilo, že se jedna postava v situaci, kdy byl její syn vážně ohrožen, chovala celkem smysluplně a vyžadovala, aby se jelo do nemocnice místo zůstávání v domě.

Pro koho film je? Pro fanoušky Hellen Mirren. Ta ženská snad nestárne. Pro fanoušky hororů, kteří netrvají na tom, aby se po celou dobu báli. Pro nepříliš náročné diváky. Pro studenty architektury. Pro ty, co zrovna rekonstruují dům a přijde jim, že to trvá věčně. Jak jim film ukáže, může být hůř! A konečně pro ty, kteří mají prostě rádi žánr "haunted house" a chtějí si užít trochu jinou lokaci i zápletku, než normálně bývá.

Hodnocení: 63%