Recenze #2: (Ne)obyčejný kluk - vzhled prostě není a nemůže být vším

Nebudu zastírat, že jsem se zpočátku těšil hlavně kvůli hercům - Owena Wilsona mám hodně rád a docela mě mrzí, že v našich kinech zanechal pozitivnější stopu naposledy v Grandhotelu Budapešť (2014), a Julia Roberts je prostě Julia Roberts. Také představitel titulní role Jacob Tremblay je talentovaný klučina, který vysloveně zazářil v dramatu Room (2015) po boku Brie Larson, a režisér Stephen Chbosky má na kontě povedenou teenage romanci Charlieho malá tajemství (2012) nebo scénář k veleúspěšné loňské verzi Krásky a zvířete (2017), takže jsem nepochyboval o tom, že vše dokáže správně ukočírovat a diváka úspěšně emocionálně vyždímat. Žal bohu, úplně se to nepovedlo.

Film, jak už jsem naznačil, pojednává o přibližně desetiletém Augustu Pullmanovi, který se narodil s obličejovou vadou a po létech strávených plastickými operacemi, skryt v kosmonautské přilbě a vyučován v domácnosti matkou musí obstát v nejtěžší životní zkoušce - začlenit se mezi vrstevníky a dokázat sám sobě, že i s deformovaným obličejem může žít jako normální člověk. A to je vše. Nebo lépe řečeno, mělo by být. Bohužel, ambiciózní tvůrci se snaží udělat z jednoduchého a snadno odhadnutelného příběhu propletenou mozaiku rodinných i kamarádských vztahů, což jim určitě nemám za zlé, jenže se tomu podřizuje způsob vyprávění, které je poněkud nešťastně koncipováno do kapitolek zaměřujících se na tu či onu postavu a její odkaz v životě ústředního hrdiny. Takové schéma je pravda osvěžující a přináší sentimentálnímu příběhu kreativní impulz, ale Chbosky se v něm často ztrácí, kombinuje zbytečně mnoho motivů a tím, jak neustále odbočuje od hlavní linie, ochuzuje výsledný emocionální prožitek. A především, některé postavy jsou silně šablonovité a poddimenzované a děj nijak nepomáhají posouvat - nejlepší kamarádka Auggieho dospívající sestry má vyloženě podivné motivace a prochází hrozně uchvátaným vývojem, Wilsonův cool táta dostává málo prostoru a Owen v podstatě zase hraje jenom sám sebe. Matka Julie Roberts je už lépe psychicky znázorněná, ale opět jenom v mantinelech toho, co od její postavy dopředu očekáváme.

Na druhé straně lze jenom chválit herecké výkony mladého Tremblaye a jeho sestry v podání Izabely Vidovic, kolem nichž se odvíjí nejsilnější linie příběhu, a zobrazení jejich vztahu i sestřina trápení funguje na jedničku. Herecky potěší také veterán Mandy Patinkin, který je se svým rozvážným projevem skoro stejně cool ředitel jako Albus Brumbál a v podstatě se dost zasluhuje o to, že jeho role verbálního zprostředkovatele dobré vůle a spravedlnosti nepůsobí vůbec nepřirozeně nebo přehnaně pateticky.

A koneckonců, bylo by nefér prohlásit, že režisér Chbosky odvádí úplně špatnou práci. Příběh se mu sice chvílemi tříští do epizodek více, než zamýšlel, ale na úrovni jednotlivých scén je řemeslně velice jistý a dokáže vyprávět lehce a vtipně. Už v úvodu nás pohltí svět bohaté dětské fantazie, sympaticky navozované Auggieho monologem a hrátkami s prostředím, do něhož jsou vsazovány výplody jeho bujné představivosti, přičemž tenhle proces je postupně upozaďován společně s tím, jak se Auggie více a více aklimatizuje v novém společenském okruhu. Také dialogy jsou hodně kvalitní a emoce sice tolik nefungují v očekávaném závěru, ale v průběhu se najde několik silných momentů, které nás k hlavnímu protagonistovi zaručeně empaticky přitisknou.

(Ne)obyčejný kluk ve výsledku nestojí za cinefilní opěvování, ale rozhodně bych ho doporučil všem, které nikdy neomrzí vkusné znázornění těch dobrých lidských vlastností a boje od přírody znevýhodněného jedince proti posměchu ostatních. A především bych ho pouštěl desetiletým a starším dětem, aby se snažily přijmout jeho hezké poselství a zavčasu si uvědomily, že vzhled prostě není a nemůže být v naší společnosti vším.

Hodnocení: 65%