Recenze: Čertoviny - jak se povedla nová pohádka Zdeňka Trošky?

Z toho ale pramení jedno pozitivum: poslední kinozážitek se Zdeňkem Troškou mám asi s pohádkou Princezna ze mlejna (1994). A na to jsem zkusila i pocitově navázat u sledování Čertovin (2017). K tomu musím jěště dodat, že mám pohádky ráda a navíc (byť to tak nemusí vypadat) intenzivně fandím českému filmu. Takže z hlediska žánru a zaměření si myslím, že jsem se i mohla relativně blížit cílové skupině.

V Čertovinách, příběhu o několika čertech, kteří se snaží na světě porůznu svádět lidi k hřešení a tudíž vstupence do pekla, jde ale hlavně o to, aby byl snímek snadno stravitelný. Z hlediska hodně malých dětí, zřejmě. Protože film neobsahuje (mimo úvodní oplzle nevtipné zmínce o pantátovi, co má pro panimámu prima kládu - zopakované o 20 vteřin později ve variaci, že má tu kládu pro koně, wtf) v podstatě žádný humor pro dospělejší diváky. Což je u pohádky asi nakonec v pořádku, rodiče se zabaví pohledem na sličné slečny nebo popcornem, zřejmě.

Většina filmu se odehrává zejména ve světě lidí, což v rámci kostýmů a make-upu dává ohromnou možnost ukázat to nejlepší z barrandovských zásob. A také se tak děje. Kostýmy kněžny a hraběte jsou podle mě na úrovni (nebo dokonce nad ní) světové produkce, stejně jako make-up pod supervizí Neveny Thielové (u lidí, u čertů je oboje podstatně horší).

Podle kostýmů a vybavení odhaduji, že se pohádka odehrává někdy v polovině osmnáctého století (rokoko?). Což by nám mohlo bejt fuk, kdyby se opravdu podstatné části scénáře neopíraly o to, že i venkovani a rolníci a ženy běžně čtou a uzavírají písemné smlouvy jako o závod. Chápu, že tohle je možná profesní deformace z povolání právníka, a dítě (nebo kdokoliv jiný) se nad tím nepozastaví. Ale vložením jednoho vtipu o tom, že se musí třeba zavolat vesnický kněz, aby interpretoval, co se píše na tom veledůležitém psaní, nebo uvedením pozdějí doby a poděkování Marii Terezii by se mohlo bleskově do pohádky vnést trochu souladu. Ale čert vem soulad či realismus, jsme přeci v pohádce. Jedeme dál.

Hlavními postavami jsou dva zamilovaní venkovani: naivní dcera statkáře Hanička (sexy Sara Sandeva) a prostý čeledín Jan (Richard Jaroslav Müller). Ti mají mezi sebou filmově bohužel zcela nefunkční romantické pouto, které nám předvádějí zejména spoustou útrpných pohledů a neobratných objetí. Nekouká se na to dobře. Haničku chce její zlý a hrabivý otec (vynikající Oldřich Navrátil, kterému snad už  brzy někdo napíše dobrou roli i v tomto tisícíletí) komerčně výhodně provdat prakticky komukoliv, kdo o to bude mít zájem. Zájem má nejprve zlý, ale bohatý statkář Kopyto, a posléze i další nápadník - hodný, milý, něžný (a s Haničkou mající daleko lepší chemii), ale bezejmenný hrabě (dobrý David Gránský) v epizodní roli. Ale Hanička miluje svého Jana (prkenný panák, jehož nudnost se demonstruje i v tom, jak nudně kosí pole) a postaví si hlavu, že ne a ne, Kopyto ani hrabě jí nejsou dosti dobří. Pochopitelně. Všichni 3 tedy musí o svou vyvolenou nějakým způsobem bojovat a ona se musí vzpírat. A máme tu ústřední konflikt.

Do toho jsou přihození čerti Popelák (Jakub Prachař) a Uhelák (Dominick Benedikt), kteří jsou vyslaní na svět Luciperem, aby odčinili průšvih, který v pekle způsobili na začátku filmu. A pak ještě mají za úkol do pekla nalákat nějaké hříšníky. Jenže Zdeněk Troška se rozhodl z nějakého důvodu je cca na polovinu filmu nevysvětleně přestrojit do leckdy naprosto nerozpoznatelných "převleků", takže divák si k nim nemá moc šanci pěstovat vztah, ani je lépe poznat jako postavy. Škoda. Třeba jsou zajímaví. Ale to se divák nedozví. 

I tahle "díra" vede ke srovnání s Andělem Páně (2005), kde důkladně poznáme osobnosti obou hlavních protagonistů, a je tak jednoduché jim fandit. Proč ale fandit dvojici čertů, které vidíme ve filmu cca 3x a krátce, toť otázka. Proč fandit nezajímavému páru Haničce a Janovi mimo "je to pohádka a upřímné lásce se prostě musí fandit" je otázka, kterou si radši klást nebudu. A vám to také nedoporučuji. Prostě zavřete "oči" a nechte se vést tím, že je to pohádka. A takhle to v nich holt chodí.

Co se  mi ve filmu nelíbilo? Ústřední pár, jemuž jsem nevěřila ten cit; navíc oba působili jemně retardovaně. Což podporuje i několik záběrů na to, jak Hanička drtí housátko, jak kdyby byla Lenny z O Myších a Lidech. Casting, který zklamal jak ve výběru pár nehrajících herců (chasníci v hospodě například), tak v tom, že do role matky dvacetileté Sandevy obsadil třicetiletou Andreu Hoffmannovou. A ten malý věkový rozdíl je vidět, byť se Hoffmanovou snaží scénář a make-up postaršit nějakou nemocí. Čertů a pekla tam bylo proklatě málo, a nejen vzhledem k názvu pohádky. Ve zvukové stopě se přemnožila zvěřina a ptactvo, skoro každou scénu skoro celou dobu jejího trvání něco kokrhá, bzučí, kdáká, bučí, štěká, mňouká, hýká, chrochtá, bečí, mečí a štěbetá. Po chvilce to začně být značně nepříjemné a rušivé.

Spoiler: Kopyto se poměrně rychle uchýlí k pokusu o dvojitou vraždu, aniž by pro to měl pořádný motiv, pomineme-li čertovské intriky hraběnky. Ale i tak to působí příliš násilně a mimo mísu. Stejně jako to, že by se do toho nějak zapojil i pantáta. Kterého chápu, že naštvalo, že se jeho čeledín odmítl nechat vyplatit ze služby. Ale vraždit ho chtít nemusel. Vyhnat nebo zbičovat ho za to, nevolníka.

Nudnost a tupost čeledína Jana se projevila zejména ve scéně, kdy hledá poklad (v čemž mu pomáhá skvělý Radek Holub v roli Duše), což probíhá zhruba tak, jako když obzvláště netalentovaný a neinformovaný panic hledá během svého prvního sexu ženský klitoris. Což je jistě záslužný čin, ale proč se na to musíme koukat? Snad jen kvůli tomu orgasmu, který Radek Holub oddemonstruje podobně kvalitně jako Meg Ryan ve filmu Když Harry potkal Sally (1989). Hudba a nudné a repetitivní popěvky filmu taky moc nepomáhají. Nebavily mne ani různé právnické kličky kolem smluv.

Spoiler: Vzhledem k tomu  že se nám Zdeněk Troška snaží na pohádky revolučně namluvit, že přijímat od pekla dary je v pořádku, další díl by se měl tedy jmenovat: Čertoviny: zúčtování. A čekám Faustovské vyústění.

Díky všem možným převlekům nebylo dost dobře možné vnímat vývoj příběhu.

Co se mi na filmu líbilo? Kostýmy. Make-up. Hrabě. Kamera. Nádherní a dobře hrající koně. Radek Holub. Oldřich Navrátil, který dokáže i z nijaké scény vykřesat humor. David Gránský, kterému jsem upřímné zaujetí prostinkou Haničkou narozdíl od Jana opravdu věřila. A to už od první scény jejich setkání v potoce. Luciper (Karel Dobrý), kdyby měl lépe napsanou roli.

Pro koho film je? Pro malé děti. Pro fanoušky českých pohádek a venkova. Pro milovníky filmů Zdeňka Trošky. Ale i pro ty, kteří filmy Zdeňka Trošky tradičně nemají rádi, protože snímek je opravdu celkem dobře koukatelný. Jen mne mimo těch krásných kostýmů ničím nezaujal, nenadchl. A nebýt Radka Holuba a Ondřicha Navrátila, tak ani nepobavil. Škoda. Tak třeba v nějaké příští české pohádce.

Hodnocení: 50%