Recenze: V utajení aneb Áčkoví herci bojují s céčkovým scénářem

Příběh o CIA pracovnici Alice Racine (Noomi Rapace), nuceně nasazené v Londýně na tzv. "unlocking" (doslova odemykání, v našem policejním žargonu "vytěžování" informací, zejména z nespolupracujících subjektů) má zajímavý námět a je napěchovaný herci, kteří umí hrát na jedničku (Toni Collette, Michael Douglas, John Malkovich). A Orlando Bloomem. Navíc je aktuální a moderní tím, že se zaobírá současnou složitou problematikou (terorismus obecně a zvláště pak ten z rukou extremistů zneužívajících Islám).

Podle traileru snímek vypadal jako slušný napínavý thriller s dobrým zvratem. Pro ty, kteří se chystají na film do kina: velmi doporučuji se na trailer vydržet nepodívat, protože odhalí právě ten nejzajímavější zvrat. Ono tam těch twistů je sice víc (dle mého asi o 3 víc, než by mělo), ale tenhle je rozhodně nejlepší a nejkvalitněji buduje atmosféru filmu. Udržuje tak napětí a díky tomu i překvapení diváka.

Film vznikl za podpory českého státního kinematografického fondu, spoluprodukovala ho Czech-Anglo production s.r.o a filmaři v ČR údajně nechali mnoho desítek miliónů. Praha ve snímku hraje jednak Londýn a druhak malé vtipné kameo sama za sebe (pro Pražáky bude příjemná legrace sledovat fiktivní trasu tramvaje a usmát se tomu, jak Vltavská přechází v Malovanku). Na filmu pracovalo hodně Čechů, což je sympatické vidět v titulcích. Jen kdyby ten výsledek byl trochu zdařilejší.

Scénář k V utajení byl v roce 2008 na tzv. "blacklistu", což je seznam nejlepších scénářů, které se nevyrobili. Nechápu. Protože právě překombinovaný a tendenční scénář je to, co film nejvíc oslabuje. Autoři se prý nechali inspirovat například Pollackovým snímkem Tři dny kondora (1975) nebo ságou o Bourneovi. Je to z toho trochu poznat. Autorem je Peter O'Brien, jehož je to scénáristický debut. To je z toho taky trochu poznat. Příběh zahrnuje snad vše, co je v klasických špionážních thrillerech. Zradu. Manipulaci. Bioterorismus, terorismus motivovaný náboženským fanatismem, double crossing, tripple crossing, červený knoflík, sekundy do průseru, sekundy do většího průseru, ohrožené děti, vztah mentora a mladého nadějného agenta, stíhající se stává stíhaným. Je to tam všechno.

Bohužel často tyhle elementy působí akorát uměle naroubované na sebe: "ahá, tady byl Redford za štvance, tak to uděláme taky tak" a "hle, Bourneova velitelka tady ztratila spojení se svými podřízenými, to fungovalo, tak to uděláme i tady". Jediné svým způsobem originální je kavárenské odhalení na konci druhé třetiny filmu, které je prospěšné vidět zrovna v dnešní xenofobní době na velkém plátně. Škoda ale, že v tak slabém filmu se značnými mezerami.

Díky nim film často působí neuvěřitelně a místy dělá z hlavní hrdinky trochu blbku. Přece elitní a nadaná agentka CIA by díky svým předchozím zkušenostem a silné osobnosti měla dělat lepší rozhodnutí. Plus je tam tisíckrát vypoužívané a značně vyčpělé traumíčko chudáčka agenta, který v minulosti nezachránil tolik lidí, kolik mohl a měl, a dodnes tím sobě i ostatním kazí život, jelikož se s tím nevypořádal. Už by to chtělo něco nového.

Film přitom ubíhá docela dobře přesně do té doby, než se na plátně ukáže Orlando Bloom se svým tvrdým cockney přízvukem. V té chvíli to vypadá, že scenárista (přestože příběh konsultoval s FBI i CIA operativci) rezignoval na uvěřitelnost a začal jen vršit různé wtf momenty. Celá podzápletka s MI5 včetně toho, že její šéfka se chová nakonec jako Toni Collete ve filmu, je absurdní, plus sám Bloom je ve scénáři jaksi nadbytečný, nabízející myšlenku, jestli tam byl přidán proto, že měli producenti pocit, že žena v hlavní roli špionážního thrilleru by nebyla dostačující? Bohužel Rapace Blooma přehraje i o půlnoci na Temži, takže jeho výskyt ve filmu byl spíš na obtíž.

Co se mi na filmu nelíbilo? Příliš mnoho zvratů, které ale na sebe nebyly šikovně napojeny a nedávaly smysl jako třeba v Jeden musí z kola ven (2011), ale byly vrstveny podle nějaké scénáristické self-help book, zřejmě. Úplně vidím, jak scenárista sedí u stolu nad "Writing a Spy Thriller for Dummies" a přemýšlí, jaká by měla být další scéna. Filmem nehýbal jeho obsah, ale scenáristická snaha napodobit co nejvíc jiných (lepších) špionážních filmů. Kéž by se do toho seznamu vzorů dostal i Agent WC40 (1996), aspoň by byl výsledek vtipnější.

Režie oscilovala mezi kvalitními scénami, kde bylo napětí a které dávaly smysl (první výslech podezřelého, scéna po rozbití okna míčem a všechny scény, kde hrál Tosin Cole), a situacemi, které byly úsměvné až směšné (výslech imáma, vysvětlovačka hlavního padoucha, proč je padouch, útěky hlavní hrdinky z nebezpečných situací). Stejně jako banálně znějící věty pronášené urputně vážným tónem: "we need you back. We need your skill set". 

Co se mi na filmu líbilo? Velmi základní myšlenka, které bych doufala, že se film bude držet: jak se vytěžují mírovou formou informace z nespolupracujících subjektů. I to, jak složité je orientovat se v problematice imigrantů, minorit, terorismu a špionáže obecně a jak jsou státní složky vždy o krok za padouchem. Jde o zajímavé téma, ale nesmělo by se tak ledabyle větvit. Proto tedy jako hlavní kvalitu tohoto filmu uvádím herecké výkony hlavních herců.

Zejména Noomi Rapace byla dobrá jako silná, ale přitom křehká hrdinka, prohánějící se Londýnem s cílem zneškodnit teroristu vyhrožujícího použitím biologické zbraně. Přirozeně působící Tosin Cole pro ní byl daleko lepší parťák než záhadný tvrďák s duší romantika aka Orlando Bloom. Oblečení hlavní hrdinky v akci bylo sexy. A jednu pěknou scénu za všechny: použití psů místo zbraně bylo efektivní a do toho momentu to sedělo. To byly příjemné 2 minuty filmu.

Pro koho film je? Pro fanoušky oddechových špionážních filmů. Pro fanoušky švédské herečky Noomi Rapace. Pro ty, kteří jsou schopni odpustit filmu scenáristické nedostatky a kteří si jen chtějí užít 2 hodiny jinak celkem slušné, byť průměrné akce. Pro ty, kteří se rádi dívají na to, jak se CIA a MI5 nemůžou dohodnout na postupu, na to, jak se hrdina stává obětí, a na to, jak se řeší, kdo z CIA vynáší informace. Ale film je vhodný zejména pro ty z vás, kteří toužíte vědět, jaký český dezert má John Malkovich nejraději. Asi si ho dnes dám k svačině. Ten dezert. Ne Malkoviche. A bude to možná lepší zážitek, než má divák při sledování filmu. Bohužel.

Hodnocení: 50%

P.S.: Stejně jako u Cruisovy Mumie (2017) je i V utajení rozehráno na sequel, který by díky posledním pár vteřinám filmu mohl být výrazně lepší než ta jednička. Kéž by.