Jednoho dne se náhodou potkají a cosi mezi nimi přeskočí (zatím jednosměrně). Za čtvrt roku opět. A už to jede, tradiční příběh snů o showbyznysu a lásce. A samozřejmě s tancem a zpěvy...
To "samozřejmě" v předchozím odstavci byla samozřejmě ironie. La La Land (2016) je totiž zcela záměrně filmem, jaké se už dnes netočí, totiž naivním, neironickým, romantickým muzikálem. Nebo ne?
Mladý Damien Chazelle chtěl tento film natočit už před mnoha lety, dlouho před svým skvělým Whiplashem (2014). Nyní konečně sehnal dost peněz (30 milionů dolarů, tedy pořád relativně málo) a vzniklo... Vzniklo něco, co je rozhodně zajímavé, ale rozhodně to nemůžu bezvýhradně doporučit.
Trailer:
Především se odvážím tvrdit, že se Chazelleovi podařilo natočit přesně to, co chtěl. Je to skvělý režisér a pokud z jeho filmu nejsem nadšený, není to způsobeno jeho neschopností, ale tím, že on zřejmě chce v kině radostně učůrávat z něčeho trochu jiného, než já.
Mám hodně rád filmové muzikály. Filmové muzikály mohou být v nejrůznějším stylu, ale vždycky musí být nějak stylizované. La La Land je stylizovaný, je to konzistentní stylizace, ale měl jsem docela problém se v té stylizaci orientovat a pochopit její důvod.
Film se odehrává v současnosti a postavy v něm vedou neironicky současné dialogy. Z nich plynule přecházejí do pěveckých a tanečních čísel, která jsou stylizovaná někdy do podoby klasických starých hollywoodských muzikálů (např. s Fredem Astairem a Genem Kellym), někdy do jazzu. Přitom ale herci nezpívají a netančí nijak zvlášť dobře (výslovně zdůrazňuji, že pořád zpívají a tancují o dost lépe, než já)! Žádné z čísel nemá nijak složitou choreografii (ve srovnání se zlatým fondem hollywoodských muzikálů) a hlasy Stoneové i Goslinga jsou značně nevypilované, i když většina songů není nijak pěvecky náročná. Pokud ta složitější taneční čísla byla opravdu natočena bez střihu a bez triků, v jednom záběru, je to úctyhodný výkon, ale oceňuji to jako filmový recenzent, ne jako divák.
Neřekl bych, že to je důsledek relativně malého rozpočtu. Spíš se domnívám, že to Chazelle přesně takhle chtěl, ale uniká mi proč. Když už postavy z normálního dialogu přejdou do zpěvu a tance, tedy do světa fantazie, proč ten zpěv a tanec vypadá jako nějaký poloamatérský flash mob? Pro jistotu ještě zdůrazním, že pěvecká a taneční čísla rozhodně nejsou "objektivním dějovým prvkem" a rozhodně nemají být něčím, co se "reálně odehrává" v rámci zápletky filmu. Ve filmu jsou digitální triky, ale většinou se snaží být "neviditelné", aby výsledek působil dojmem něčeho, co bylo natočeno postaru, analogově, ve skutečných exteriérech.
Další problém jsem měl s tím, že mi většina songů nepřišla příliš chytlavá / dojemná / zajímavá a pochybuji, že si nějaký z nich někdy přidám do svého dlouhodobého cestovního playlistu (kde mám například i dva songy z Goofyho na výletě).
Jak děj pokračoval standardními hollywoodskými zákrutami (láska, pochyby, krize, šance na obnovení lásky), začal jsem se docela nudit. Film má dvě hodiny a rozhodně by snesl prokrácení.
Naštěstí ledacos napravil závěr, který se nenesl v očekávaném duchu hladkých hollywoodských muzikálových happyendů. V posledních 10-15 minutách Chazelle postaví klasické romantické schéma poněkud na hlavu a uzavře všechno způsobem, který je v kontextu předchozích 110 minut dost nečekaný a velmi emocionálně působivý. A možná to je i happyend.
Musím La La Land ocenit jako meta-záležitost. Způsob, jakým tento film skládá poctu starým muzikálům, a současně je tak trochu ironizuje a staví na hlavu, je velmi originální. Filmoví recenzenti a kritikové můžou o tomto filmu vést dlouhé, plodné debaty. Ale nestačilo mi to. Kdybych vůbec neznal ty stařičké muzikály, většina La La Landu by mi připadala jako nepodařená blbost. A to není dobře.