Já, Olga Hepnarová - film o poslední popravené ženě na území Československa

Pro ty mladší: Olga Hepnarová se ve svých 22 letech proslavila tím, že v nákladním automobilu úmyslně najela v Praze na chodník, zabila osm lidí a mnoho dalších zranila. Měla tu "čest" být poslední popravenou ženou Československa.

Já Olga Hepnarová je česko-slovensko-francouzsko-polský film, který je tím lepší, čím méně má společného se skutečnými událostmi.

Filmová Olga je ztrápená duše, kterou bychom mohli nazvat "introvertem", ale urazili bychom tím všechny introverty. Olga je tak nesmělá, že se bojí u pokladního okénka říct svoje jméno, aby dostala mzdu. Nejradši se zdržuje na rodinné chatce, kde je nepořádek a zima.

Olga odmítá komunikovat s rodiči i se starší sestrou, a už vůbec odmítá komunikovat s neznámými muži. Nějaký vztah by možná mít chtěla, ale pravděpodobně lesbický. Ale úplně nejradši by všechny zabila.

Film má velmi precizně budovanou a velmi pomalou atmosféru, ve které není nouze o třicetisekundové statické záběry, ve kterých se nic nepohne. Černobílé. Bez jakékoliv hudby (ani při titulcích). Je to skoro art, ale dá se to přežít.

Atmosféra komunistických sedmdesátých let je téměř dokonalá (ty kníry!) a většina filmu je působivou sondou do života mladé trosky, která byla emo attention whore už v době, kdy se tomu ještě říkalo postaru "rozmazlená kráva". Na útlou Michalina Olszanska se velice příjemně kouká (vypadá přesně tak, jak si heterosexuální muži představují sexy lesby) a z herců zaujme především Klára Melíšková jako její matka, která je zmítána mezi láskou a nenávistí.

A znovu opakuji, není to špatné, pokud jste na tyhle typy filmů, nebo pokud se rádi podívate na mladá obnažená nevyholená děvčata.

Problémy bohužel nastávají, když se tvůrci snaží tuhle atmosféru a tuhle hrdinku nějak konsolidovat s fakty ze skutečného života skutečné Olgy Hepnarové. (Wikipedie: "...poté shodila ze srázu svůj automobil značky Trabant, ke kterému měla velmi silný vztah". Film: Olga shodí ze srázu auto Trabant, o kterém vůbec nic nevíme a netušíme, proč to dělá.)

Po skutečné Olze Hepnarové se totiž dochovalo dost jejích monologů, pronesených u soudu a odeslaných do novinových redakcí, a ve filmu se vůbec nepodařilo ztvárnit, jakým způsobem se z té totálně zamlklé puťky stane "revolucionářka" s plamenými projevy (resp. duševními výblitky jako z nějakého generátoru náhodných vět). Neříkám, že taková změna není u člověka možná, ale filmu se nedaří nám důvody té změny nějak zprostředkovat.

On i ten samotný akt zabíjení je ve filmu dosti překvapivý. Hodinu je Olga ušlápnutá, zamlklá a pasivní, a najednou sedí v náklaďáku, jede po chodníku a lidí létají (mimochodem, ve filmu jede po rovném chodníku, ve skutečnosti se to stalo v příkrém srázu).

A vše následující (tedy skoro celá závěrečná třetina filmu) ničí většinu té zajímavé atmosféry a působí to, jako kdyby měli tvůrci ohledně Hepnarové nějakou svou vizi, která je následně zákeřně zničena tím, co Hepnarová opravdu řekla a udělala, a co do filmu muselo být nějak nacpáno.

Hodnocení: 60%

P.S: Zachytil jsem nějaké glosy o tom, že se snad film snaží Hepnarovou glorifikovat. Takový dojem jsem z něj rozhodně neměl.

P.P.S: V názvu filmu skutečně není čárka po "Já".