Retro recenze: Laputa - Tereza Ramba v roli rozervané hrdinky

Pardon, to trochu zjednodušuji. Ale ne moc.

Kavárna, ve které se to všechno odehrává, se jmenuje Laputa, stejně jako létající ostrov v "Guliverových cestách". A bylo by zajímavé vědět, do jaké míry autor názvu zná "Gulliverovy cesty" a původní symbolismus toho ostrova a jeho názvu, a do jaké míry ho bere jen jako "magické místo s chytrými, ale divnými lidmi", a co tudíž tím názvem myslí. Totiž, hlavní hrdinka je zjevně majitelkou oné kavárny (nikomu se za ni nezodpovídá, zcela rozhoduje o jejím osudu) a to jméno jí tudíž pravděpodobně dala ona. Nicméně film se nijak nepozastavuje u této skutečnosti, ani u důvodu, proč svou kavárnu pojmenovala právě takto.

Film Laputa se totiž nijak příliš nezastavuje u žádných objektivních skutečností či zápletek a snaží se být především zachycením pocitů permanentně rozervané hlavní hrdinky, tak trochu mimo čas a prostor.

Jsou to především pocity "Je mi hrozně, celý svět je nespravedlivý, čím jsem si to zasloužila?", vyplývající především z toho, že s ní nechtějí spát muži, se kterými by chtěla spát, a chtějí spát muži, se kterými by spát nechtěla. Těch mužů je asi půl tuctu a střídají se poměrně rychle. Téměř nic jiného celý film nedělá a připadalo mi, že je nejpasivnější ze všech postav, které se ve filmu objevily.

Většinu výše uvedeného nemyslím jako nějakou zásadní kritiku, neboť uznávám, že i takovéto filmy mohou zcela cílevědomě vznikat a že mají své vděčné diváky.

Problém je (a je to problém můj, nikoliv problém tohoto filmu), že se v Laputě sešlo několik věcí, které pro mě osobně jsou nesnesitelné, a to:

- Ukňouraná, nerozhodná hrdinka, která není schopna se k ničemu dokopat, i když má velké možnosti (nemá rakovinu ani dluhy a vlastní ve svém raném věku kavárnu, tudíž rozhodně není chudá).
- Velké množství hudby ve stylu, který bych nejspíše definoval jako "Minimalistický ska jazz s vokálními improvizacemi" (tím myslím především mnohé hudební performance, které se v kavárně odehrají, nikoliv instrumentální soundtrack).
- Trestuhodná absence nahoty Terezy Voříškové

Pokud vám tyto věci nevadí, případně je máte dokonce rádi (například jste mormonský ska jazzman s depresemi), budete mít k Laputě pravděpodobně vřelejší vztah než já a oceníte:

- Slušnou řemeslnou úroveň celého díla (byť se toto pohybuje někde na hranici mezi absolventským FAMU filmem a kinofilmem, jeho tvůrci mají na svůj nízký věk jistou ruku)
- Herecké výkony, které jsou občas zajímavé a vždy aspoň "dostačující" (včetně Voříškové)
- Občasnou nápaditou hlášku nebo mini-epizodku

Ale osobně bych raději něco se sebevědomými vybuchujícími roboty, kteří nezpívají.