Recenze: Popelka si oblékla hraný kabát a sluší jí!

Za naprosto klíčovou považuji skutečnost, že film režíroval Kenneth Branagh a natočil ho, jako kdyby šlo o nějakého odlehčenějšího, zjednodušeného a masám přístupnějšího Shakespeara. Jak to Branagh umí...

Tato Popelka rozhodně není žádným pokusem o "modernizaci" nebo "aktualizaci" základního příběhu, jako byl třeba Věčný příběh. Žádné lišácké pomrkávání na diváka. Žádné "tohle je stará známá story, tak si z ní musíme udělat trochu srandu". Ne. Základní story je skoro přesně taková, jak si ji pamatujeme (a skoro přesně taková, jako v Disneyově animovaném filmu). Jen jsou docela citlivě upraveny jisté minimální drobnosti, aby dávalo větší smysl, že se Popelka s princem navzájem zamilují (neboť se potkají ještě před plesem), nebo že macecha a sestry Popelku na plese nepoznají (protože ji Víla kmotřička očaruje).

Docela jsem také ocenil mírné "zasazení do reálného světa" spočívající v tom, že Popelka se odehrává v jisté reálné (nejmenované) evropské zemi, ve které žijí různá etnika a ve které mimo jiné vědí, co je to Francie a pařížská móda.

Když jsme u té módy: Nestává se mi často, že bych to jmenovitě vyzdvihoval, ale Popelka má naprosto skvostné a neskutečně nápadité kostýmy (Sandy Powellová), které velmi hravým způsobem připomínají všechno možné, od 17. století po začátek 20. století (haute couture macechy). Popelčiny modré šaty jsou samozřejmě totálně pohádkové, zatímco její nevlastní sestry jsou oblečeny jako historický pohádkový ekvivalent ženských pseudocelebrit na večírku u příležitosti křtu nového CD Walda Gangu. Ale i kostýmy řadových vojáků nebo komorných jsou roztomilé svou nápaditostí a stylizovaností.

Totéž platí o výpravě filmu, která stojí za to nejen při výpravných plesových megascénách, ale i v Popelčině středostavovském rodinném sídle. Pokud si všímáte různých drobností v pozadí, je jasné, že Dante Ferretti je nejen naprostý profík, ale má docela sofistikovaný smysl pro humor.

A hudba Patricka Doylea patřičně šlape téměř nonstop a dodává filmu energii.

To jsou ale jen takové bonusové třešničky na dortu. Důležitější je, že hlavní postavy mají překvapivou hloubku a lidskost, která je budována především pomocí chytře napsaných a dobře zrežírovaných dialogů, kvalitně zahraných herci, kteří jsou nejen krásní, ale také dobří. Popelka poprvé mluví s princem a je to romantické. Popelka poprvé mluví s macechou a vidíme první opatrné očuchávání potenciálního soka. Princ mluví se svým umírajícím otcem a je to dojemné.

Kouzlo spočívá v tom, že herecké výkony a dialogy jsou až překvapivě sofistikované na Disneyovu pohádku. Například macecha (Cate Blanchettová) je sice strašlivá evil svině, ale skrze její odpudivost prosvítají drobné náznaky toho, že je v nitru velmi křehká a zranitelná.

A proč vlastně dávám "jen 80 procent"? To proto, že ty úplně hlavní věci, na které se v Popelce vždy těšíme (střevíček, Víla kmotřička, začarovaný kočár, zlé sestry) jsou vlastně to nejméně zajímavé! Ne že by byly nepodařené (zakleté zvířecí CGI "služebnictvo" je legrační, Víla Heleny Bonham Carterová je mešuge), ale připadalo mi, že kreativita tvůrců byla značně omezena tím, že museli použít všechny ty základní popelkovské motivy a zvraty a nemohli prostě vymyslet zcela originální romantický polopohádkový příběh. Což je... trochu zvláštní.

A z toho všecho toho vyplývá jedna důležitá skutečnost a varování: Film je v našich kinech dabovaný. Musím zcela neironicky poděkovat kinu Slovanský dům za to, že nasadilo aspoň jednu kopii v angličtině (bez titulků), protože jinak bych se prostě neodvážil jít na film Kennetha Branagha v českém dabingu (proto také píšu recenzi až teď). Český dabing neslyšel, ale nedokážu si bohužel vůbec představit, že by český režisér a herci dokázali zachovat všechny ty zajímavé a působivé drobné nuance přednesu původních herců.

Nezbývá, než se těšit na další Disneyův hraný remake:

Hodnocení: 80%