Recenze: Padesát odstínů šedi - pohled "toho, který četl knihu"

Kniha je totiž - bez zbytečného dramatizování - velmi špatná. Je na ní citelně znát, že ji nepsal zkušený autor, ale nadšenec do laciné románové literatury (což není předpojatá poznámka - E.L. James se netají tím, že trilogie Padesát odstínů šedi vznikla jen jako fan-variace populárního Twilightu).

Přestože má první díl, podle něhož je film natočen, ohromných 600 stran, nic moc se v něm neděje. Dívka potká chlapce a ten je jí okamžitě zaujatý. Poté se neustále oťukávají, do toho se proletí vrtulníkem, letadlem, skočí na promoci a k rodičům, dvakrát do červeného pokoje a na konci vše nesmyslně zkomplikují. A nic navíc. Žádný skutečný konflikt ani dramatický oblouk, jen uměle vytvořené problémy, v nichž ve skutečnosti žádné drama není.

Což film na jednu stranu podtrhuje, současně se ale dokáže nad prázdnotu a diletantský vypravěčský tón knihy povznést. V prvé řadě totiž zmizel vnitřní monolog Any. Ten má v knize podobu jakéhosi naivního deníčku dívky, které je sice 21, myšlením se ale zarazila někde na úrovni deváté třídy. V druhé řadě film lehce upravuje vztah Christiana a Any. V knize je Christian prezentovaný jako někdo, kdo je na pravidla vysazený a je pro něj důležitý osobní (a nenarušený) prostor. Film je v budování románku podstatně tradičnější a jen občas probleskne to, že "Christian má nějaký problémek".

Neoddiskutovatelnou slabinou je nešťastné obsazení hlavních rolí. Jamie Dornan je schopný herec a má v sobě zajímavou vnitřní tenzi, díky níž se za úsměvem hodného hocha ukrývá cosi nebezpečného. Odpovídající charisma ovšem nemůže vyvážit to, že se fyzicky ani zdaleka knižnímu Christianovi neblíží. Ještě hůře dopadla Dakota Johnson, jež vypadá spíše jako třicátnice předstírající (neúspěšně) školačku, než jako nevinná studentka.

Paradoxem je i to, že snímek – navzdory tvůrčí převaze žen – pořád pracuje s mechanismy erotických filmů, které cílí hlavně na muže. V těch několika málo peprnějších scénách je znovu objektivizována především žena (tedy Ana), zatímco muž (Christian) hraje druhé housle a filmová kamera se mu téměř nevěnuje. Podtrhuje se i nesmyslné filmové pravidlo, že u ženy můžete ukázat prakticky cokoli, zatímco u mužů končí nahota u jejich nahého pozadí a vypracovaného six packu. Znovu jsme tedy svědky (navzdory předloze) filmu, který vidí erotiku optikou muže, i když je paradoxně určen ženám.

A ona je ostatně celá erotika ve filmu "jaksi omylem". Zabírá pár minut a přestože reklama mluví o revoluci, kdokoli s trochu barvitějším sexuálním životem bude v sále jen těžce věřit tomu, jak malou fantazii mají nadšené čtenářky knihy (film nicméně nabízí stejné "nic" jako sama kniha, takže nejde ani tak o výtku směrem k adaptaci jakožto spíše k samotnému fenoménu).

Režisérka Sam Taylor-Johnson naštěstí zalila příběh ocelově šedou atmosférou, líbivými filtry a popovými songy. Ty sice nepomáhají budovat příběh, ale on tu žádný vlastně ani není. Zato se daří vytvořit sérii poměrně použitelných hudebních videoklipů. Zjednodušeně řečeno - na celé to "nic" se poměrně dobře kouká. Občas se dokonce podaří vytěžit ze scény i nenucený vtip (jednání o smlouvě v konferenční místnosti, nečekaná návštěva železářství), jindy film baví kouzlem nechtěného, kdy chce být sexy a zoufale mu to nejde. Body k dobru lze ještě přidat za úvod, který zbytečně nezdržuje a poměrně rychle přechází k prvnímu seznámení Any s Christanem.

Nejhorší je každopádně vynucený konec, v němž je najednou třeba něco honem rychle řešit. Vyjma něj se ale dá Padesáti odstíny šedi proplout bez větší újmy. Ano, většinu času je to nuda. V porovnání s předlohou je to ale pořád nuda, která trvá jen dvě hodiny a nemá čím ublížit. Maximálně překvapuje tím, jak málo stačí k tomu, aby se o něčem hodně mluvilo.

Filmových Padesát odstínů šedi bude vyvolávat vlnu emocí. U zhrzených fanynek, jež chtěly jiné herce, u frustrovaných mužů, kteří "museli" (ideálně na Sv. Valentýna) na film se svou drahou polovičkou do kina a u milovníků kvalitní filmové zábavy, jimž se bude příčit, že něco tak obyčejného udává trendy a bortí žebříčky návštěvnosti, zatímco ve vedlejších sálech paběrkují jednoznačně výživnější kousky. Nic z toho nezmění fakt, že film jen o premiérovém víkendu vydělal ohromných 240 milionů dolarů. A má to i své plus. Minimálně jde o důkaz, že eRková přístupnost skutečně nestojí v cestě úspěchu. A to je něco, za co jsem vlastně Padesáti odstínům šedi vděčný.

Hodnocení: 40%

P.S. Docela zajímavé je to, že je film ztělesněním nejpovrchnějšího vnímání pana pravého - prince z pohádky, který "má vlastní vrtulník, rozdává auta, věci od Applu a k tomu po večerech hraje polonahý v přítmí na piano". V tom nicméně nevidím problém. Muži také nejsou ve svých fantaziích o dokonalé ženě dvakrát komplikovaní. Že je Christian de facto stalker (Anu neustále sleduje, má tendenci zasahovat do jejího soukromí), to už je druhá věc...