Strašidelný dům tvůrcům zaplatí složenky, skvělou podívanou však není

Bylo to již před dvaceti lety, a tak jsme to stačili milosrdně zapomenout. Eddie Murphy byl ve své vrcholné prdící, ječící a očikulící formě a 99 minut se coby realitní agent na dovolené motal po starobylém sídle, kde naněj vyskakovali fosforeskující kostlivci a různé ohyzdné ohnilosti. Stálo to kolem 90 milionů, ale utržilo to 180 milionů, což něco vypovídá o tehdejší smutné nabídce v kinech.  

A nyní je tu Strašidelný dům (alias The Haunted Mansion) znovu. Nikým nečekaný, nežádaný, nezvaný, ale prostě je zde a nic s ním nenaděláme. V roce 2003 tu přitom byly už tři díly parodie Scary Movie a prakticky se jednalo o vyčerpaný motiv. Jistě, vždy existovala tendence spojovat horor a komedii, ať už šlo o sérii Abbot a Costello, kteří potkávají různá monstra, přes Ples upírů (a Svatbu upírů) a Mladého Frankensteina až po Beetlejuice nebo Addamsovu rodinu. Velmi často šlo o to pod rouškou komedie ukazovat mnohem hnusnější věci než lze v civilních komediích, erotické jiskření (ukázat, že svůdnost má své temné stránky) a převracet zvyklosti v tom, co je normální.  

Problém atrakce spočívá v tom, že její součástí nejsou výrazné postavy, jen okamžiky – především leknutí. U Pirátů z Karibiku bylo výhrou, že film dostal tak výraznou postavu, jakou byl kapitán Jack Sparrow. U Strašidelného domu bylo nevýhodou, že dostal Eddieho Murphyho, který je výborný, když hraje v tandemu (48 hodin, Záměna, Trhák pana Bowfingera, Shrek), a nesnesitelný, když jede sólo (už i Policajt v Beverly Hills je z odstupu času na hraně).

Nový Strašidelný dům přichází v době, kdy mainstreamové horory nebývale přitvrdily, filmy pro děti jsou výrazně komplexnější a hodně dynamické a pod pojmem „atrakce“ si představíme hodně digitálních triků. Ne že by tu nebyly, ale jejich cílem nemá být ohromit, spíše zmást – je to realita, přelud nebo sen? Kam asi vede tato chodba a není celý dům jako kubistická Rubikova kostka, která se dovede sama přeskládávat v reálném čase?

Film nemá hlavní hereckou hvězdu. Ve vedlejších rolích sice vystupují Danny De Vito a Owen Wilson, ale ti mají pouze zapadat do širšího týmu. Ústřední postavou je LaKeith Stanfield, jenž má za sebou spoustu rolí v dobrých filmech (Straight Outta Compton, Uteč, Na nože, Jidáš a černý mesiáš), ale jeho jméno pořád působí spíš jako náhodná složenina písmenek než značka, na niž se chodí.

Ok, ještě je tu Rosario Dawson, která se svými ostrými rysy v podsvícených scénách působí nechtěně strašidelně, i když se máme bát o ni, a hlava Jamie Lee Curtis v křišťálové kouli. Během expozice je zřejmé, že tentokrát sledujeme týmovku outsiderů, kteří zkrátka nemůžou strašidelný dům opustit, i kdyby chtěli, vcelku chytrá scenáristická klička jim to nedovolí.

Jinak ale jako bychom to už někde trochu viděli. Vědec zesměšněný kvůli svému vynálezu, jenž má zachycovat duchy, dostane nabídku na nový džob od nedůvěryhodného vlezlého parťáka. Co nám to jenom… Ano, Krotitele duchů. A kdo je podepsaný pod scénářem? Kattie Dipold, tedy ta, co zničila Krotitele duchů tím, že z nich udělala ženy a nic moc víc. Taky napsala Dámskou jízdu a Drsňačky, kde ženy proměnila v drsné agentky, což je asi tak všechno. Jestli se u něčeho ze Strašidelného domu bát, tak nijakosti scénáře, jenž bude mít chuť a vábnost nekořeněného tofu.

Svým způsobem překvapí, že jde o film, v němž scénář dává základním způsobem smysl, a dokonce vyžaduje nějakou přemýšlivost postav, nastolená pravidla platí a vše se nepřebije triky. Strašidelný dům přinejmenším v počátcích s představováním postav působí jako produkt, k němuž se všichni zúčastnění upsali, protože potřebují nutně splácet hypotéku, uhradit detox v léčebně nebo nastřádat něco pro vnuky. Opravdu intenzivně hraje jen Danny De Vito, zatímco třeba Jared Leto coby ústřední padouch – zlý duch, jehož se bojí i ostatní duchové – si svou úlohu odbyl tím, že si nechal digitálně naskenovat obličej, zbytek za něj udělali animátoři.

Strašidelný dům jinak naplňuje funkci nenáročného rodinného výplachu, z nějž si ani menší děti neodnesou trauma, nic tu vyloženě neruší ani nevyčnívá. Humor je převážně jednoduchý situační, u slovního převládají hříčky „vždyť už jsou mrtví – tak budou ještě mrtvější“. Překladatel se lehce potrápil, když pojmy jako „existenciální“ musel převést tak, aby vystihl, že postavy mluví o vejcích (eggistenciální – „na bílek dni“, ehm, no).

Není moc jasné, čím projekt původně uhranul Guillerma del Tora. Asi to bude jedna z jeho mnoha opuštěných retro lásek, jimiž vždy tak krátce zahoří, ale pak se od nich odkloní. Režisér Justin Simien se do výběru dostal kdovíjak. Jeho předcházející počin, komediální seriál Drazí běloši, jenž je na Netflixu, byl společenskou satirou, v níž testoval hranice snášenlivosti „bílé majority“. V mnoha epizodách popisoval různé více či méně nápadné formy rasismu, jež dodnes přetrvávají v USA, čímž si mnoho přátel neudělal. Strašidelný dům jako velký drahý odpočinkový projekt slouží nejspíš i tomu, aby dokázal, že lidé mohou spolupracovat, až už mají jakékoli etnické zázemí. Hlavně, že nejsou mrtví.