Olga Sommerová natočila dokument o světoznámé operní zpěvačce a herečce Soně Červené

Na pouť po českých kinech pak snímek Červená vyrazí 7. září, u příležitosti 92. narozenin stále aktivní umělkyně. Životní pouť Soni Červené, soukromou i profesní, poznamenaly bouřlivé dějiny 20. století a jeho dva totalitní systémy: nacismus a komunismus. Film ukáže ve vzpomínkách i historických dokumentech důležité momenty její cesty, protagonistka nezastírá ani další nelehké životní peripetie. Navzdory těmto okolnostem před námi stojí silná žena, vynikající umělkyně světového renomé, jejíž ohromující umělecká dráha čítá sto operních rolí ve čtyřech tisících vystoupeních na jevištích pěti kontinentů.

Pěvkyně a živoucí legenda, která stála na pódiu vedle Jana Wericha, Maria del Monaco, Luciana Pavarottiho či Plácida Dominga, spolupracovala s Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem, Robertem Wilsonem, Lou Reedem i Tomem Waitsem.

Režisérka Olga Sommerová, která se dlouhodobě zabývá osudy a pozoruhodnými životními příběhy zajímavých a silných žen, zde završila dlouhodobou spolupráci. „Se Soňou Červenou jsem se seznámila před dvanácti lety, tedy v době, kdy po Sonině třicetileté emigraci a čtyřicetileté nepřítomnosti v rodné Praze začala česká kulturní veřejnost postupně odkrývat její světovou pěveckou kariéru. Vloni jsem se rozhodla, že musím napravit to, co jí česká kultura dluží, totiž poctu umělkyni, která byla po třicet let vymazána z povědomí svého národa.“ 

Soňa Červená ve filmu představí svého pradědečka, věhlasného výrobce žesťových nástrojů Václava Červeného, i svého otce, pražského advokáta a zakladatele kabaretu Červená sedma Jiřího Červeného. Také matku, její návrat z otřesných podmínek koncentračního tábora a střet s další totalitou, tentokrát komunistickou, kterou již nepřežila a zemřela za zvláštních okolností v pankrácké věznici.

Sonin manžel, pronásledovaný StB, uprchl z Československa a ona sama byla považována za nepřátelskou osobu, přestože svoji hvězdnou kariéru začala ve vyprodaném karlínském divadle v Divotvorném hrnci, americkém muzikálu zpracovaném Voskovcem a Werichem. Působila v brněnské opeře, ale cestu do Národního divadla jí zastavily tamní odbory a stranická organizace.

Přijala nabídku Státní opery v Berlíně,  kde po jediném představení dostala  angažmá a záhy také prestižní titul Komorní pěvkyně. Úchvatná barva hlasu, dokonalá příprava, bezvýhradná oddanost jevišti a naprostá spolehlivost výkonů ji brzy proslavily mezi diváky i profesionály. V létě 1961 ji angažoval šéfdirigent Berlínské filharmonie Herbert von Karajan do Salcburku. Do osudu Soni Červené opět zasahuje historie, tentokrát berlínská zeď. „Ta zeď všechno zazdila, všechny moje plány a naděje. Tak jsem se rozhodla, že tou zdí projdu. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života, protože můj otec ještě žil, a já věděla, že už ho nikdy neuvidím,“ popisuje ve filmu Soňa Červená.

Po útěku na Západ byla Soniným prvním angažmá Carmen v San Francisku, kde zpívala po boku slavného Maria del Monaco a zůstala zde po jedenáct sezón. Vystupovala také v Los Angeles, San Diegu, Seattlu a Chicagu, v operních domech od Palerma a Říma po Rouen a Glyndebourne. Červenou zavedlo účinkování do milánské La Scaly, do pařížské Velké opery, sedmkrát se objevila v Bayereuthu.

V San Francisku a na několika dalších scénách učila sólisty česky Janáčkovu Její pastorkyni. Všechna Janáčkova díla přeložila zároveň do angličtiny, němčiny a francouzštiny.

Po uzavření čtyřicetileté operní dráhy získala nabídku prestižního činoherního divadla Thalia z Hamburku. Hlavním režisérem se jí stal Robert Wilson a hudebními skladateli Tom Waits a Lou Reed. V jejich muzikálu The Black Rider zaujala obecenstvo pěti kontinentů.

Po třiceti letech emigrace se Soňa vrátila do Prahy, aniž ztratila svoji perfektní češtinu: „Všechno mi vzali, ale svoji rodnou řeč jsem si vzít nenechala.“  Ve svých 77 letech započala svoji druhou českou kariéru. Dosud účinkovala v pěti operách v Národním divadle. Březinovu a Nekvasilovu operu o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude… sama iniciovala, právě tak jako operu 1914, u které požádala amerického režiséra Roberta Wilsona, aby se jí ujal ve svém třetím pražském hostování.