Fantastický pan Anderson vzdává hold tisku. Francouzskou depeši nezachrání Bill Murray ani další hvězdní herci

Wes Anderson je pozoruhodný solitér, jehož režisérská vize dala vzniknout svébytnému žánru, což se podaří jen několika málo tvůrcům (patří mezi ně například Tim Burton, Hayao Miyazaki, Aki Kaurismäki nebo Jan Švankmajer). V čem tkví kouzlo jeho filmů? Autor se opájí starosvětským obrazem světa, v němž dominují polozapomenuté antikvariátní předměty z předchozích dekád, které tak dostávají zasloužený prostor, a publikum se navrací do minulosti ‚nezkažené“ digitalizací a blockbusterovými filmy.

Žánrově se Anderson pohybuje někde na hranici grotesky, romantické komedie či muzikálu (jeho dvorním skladatelem je Alexandre Desplat) a jedním z jeho dalších trumfů je hvězdné herecké obsazení. Sebemenší a sebenepatrnější výstup je podpořen slavnou tváří, která je ale často schována pod nánosem make-upu, ulítlého účesu či dalších rekvizit. Herci prostě s Andersonem chtějí natáčet a i v nabitém programu si na vystoupení v jeho filmu udělají čas. Něco je na světě a přístupu Wese Andersona prostě přitahuje, a jistě to nejsou honoráře.

Novinka Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun jede po vzoru výše zmiňovaného. Příběhová linka je podána jako trojice zfilmovaných novinových sloupků, které vycházejí ve francouzských novinách, v nichž jde o malířského génia (Benicio Del Toro), francouzské studentské revolucionáře (Timothée Chalamet) 60. let minulého století a asijského šéfkuchaře (Steve Park), který se zaplete s gangstery. Trojici hlavních povídkových snímků doplňuje epizodická ‚omáčka“, jakou v klasických tištěných novinách též najdete.

Z hvězdných herců bych tentokrát vypíchl Timothéa Chalameta (Duna), Benicia Del Tora (Sicario: Nájemný vrah), Léu Seydoux (Není čas zemřít) a Jeffreyho Wrighta (Není čas zemřít). Pochopitelně nemohou chybět staří známí Bill Murray, Adrien Brody, Frances McDormand, Tilda Swinton, Owen Wilson nebo Willem Dafoe.

Pokud jste si zamilovali Andersonův předchozí hraný snímek Grandhotel Budapešť (2014), řekl bych, že vám sedne i autorova novinka. Čeká nás tedy vysoké tempo, groteskní pojetí, ale navíc neskutečná upovídanost (pochopitelně, jde o filmové převyprávění novinových článků, často se ale komentář a to, co se děje na plátně, dubluje), kvůli níž se občas titulky prostě nedají učíst (nemluví se jen anglicky) a člověk se tak ochuzuje o vizuální ekvilibristiku, kterou Anderson i tentokrát ladil do posledního detailu a několika plánů.

Nezaznamenal jsem zde však příliš odkazů na filmová díla předešlých dekád (tím nejvýraznějším byl pro mě Můj strýček Jacquese Tatiho). Tak trochu paradoxně jsme došli do etapy, kdy Wese Andersona ‚vykrádají“ druzí, například tvůrci druhého Paddingtona.

Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun má umírněných 108 minut, barevný obraz se zde střídá s černobílým, je vyveden v poměru 4:3, což ale vůbec nevadí, naopak to umocňuje dojem nabitosti postavami, kulisami a rekvizitami v každém záběru, což bylo Andersonovým záměrem, ale na mnoho diváků to bude prostě příliš. ‚Depeše“ je zkrátka tím druhem filmu, u kterého byste uvítali spíše dabing a možnost zastavit si jednotlivé scény, abyste se mohli kochat detaily, autorovými záměry a plány. Z pomyslných památných scén mi utkvěla ta se svlékající se Léou Seydoux, Billem Murrayem v roli šéfredaktora a animovaná sekvence gangsterské honičky. Nic víc. Stále tak vzpomínám na poetiku snímku Až vyjde měsíc (2012), kde podle mě Anderson dosáhl pomyslné dokonalosti po výrazové i obsahové stránce.

Pokud Wes Anderson svým nejnovějším filmem brojí proti diktátu Hollywoodu a popcornové zábavy, nejsem si jistý, zda je tato cesta v jeho pojetí únosná. V případě Depeše se totiž místo digitálního přehlcení dostavuje kulometná palba slov, obrovské množství postav, rekvizit a dějových odboček, tudíž sofistikovanou důmyslnost autora publikum po čase vypustí a ztratí se ve filmovém ratatouille, jedno, že ‚artovém“ a obohaceném o složky, které do původní receptury nepatří.

Což je škoda, neboť Anderson si v rámci grotesky z témat často utahuje a zůstává to skryto v nánosu líbivé staromódní fasády. Kupříkladu hned první povídka pojednávající o geniálním malíři z vězení je narážkou na pseudoumělce a kurátory abstraktního umění (mohla by se odehrávat v 70. letech minulého století), kteří dodají svým výkladem dílunadbytečnou hodnotu a osloví investory zvyšující ceny. Druhá revolucionářská povídka jde zase proti trendu doby a podrývá úlohu společenských rebelů 60. let. Třetí povídkový film pojednávající o šéfkuchaři a gangsterech (50. léta minulého století) je nejblíže Andersonově klasice; především konec tohoto povídkového snímku vyvedený v animované podobě a odkazující na Hergého Tintina mne zaujal nejvíce kvůli formě i obsahu (je to vizuálně poutavé, srozumitelné, dynamicky udržitelné a pozbývá to přehlcenosti).

Pokud chtěl Wes Anderson vzdát novinkou hold novinařině, pak se mu to úplně nepodařilo. Dokládal to ostatně i kinosál, kde se během projekce nikdo nesmál, ale jen občasně uchechtl.

Hodnocení: 60 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE.