Recenze: Nebe - Tomáš Etzler ve své filmové zpovědi neklopí zrak před nebem ani peklem čínské společnosti

Tomáš Etzler se v Nebi ve spolupráci s režisérkou a střihačkou Adélou Špaljovou zabývá tím, jak se Čína, jedna z nejrychleji rozvíjejících se ekonomik světa, chová ke svým občanům, individualitám, jednotlivým lidským životům. A vychází z toho, že z pohledu státní moci jde o brutální mlýnek na maso, který nekompromisně semele všechny pomalejší, nehodící se, vybočující z davu. Zkrátka ty, kteří se dostatečnou měrou nepodílejí na režimem naprogramovaném vykonávání plánu, ať už si pod tím pojmem představíme cokoliv.

Etzler ve zpovědi přiznává, že ho přílet do čínského Pekingu zprvu fascinoval. Město nikdy nespalo, svítilo, tepalo, rostlo. Takovým tempem, které si těžko dokážeme v našich podmínkách představit. Rozčarování přišlo, když reportér narazil na skutečnost, že do města vlastně vůbec nepronikají kvůli smogu sluneční paprsky, že zde chybí nebe. Etzler narazil na nekompromisní čínské úředníky znemožňující mu práci a lhostejnost lidí, která byla všudypřítomná. V Nebi to Etzler demonstruje na případu několika chodců, nekompromisně k smrti převálcovaných auty a dalšími dopravními prostředky v ulicích velkoměst. Nikdo se po nich neohlédne, nikdo jim nezavolá záchranku, policii. Brutalita, která tuzemského člověka nemůže nechat chladným, je v Číně každodenností.

Středobodem Etzlerova Nebe je nicméně série reportáží z jednoho bez vědomí státního aparátu provozovaného sirotčince, v němž se dvojice katolických věřících stará o několik desítek sirotků. Z fyzicky postižených chlapců a dívek vyrostli muži a ženy, kterým dává dvojice samaritánek ve spolupráci s čínskými donátory domov a rodinu. Stručně řečeno, kdyby tento sirotčinec přestal existovat, jeho obyvatelé by zemřeli. Pokud by se v nějaké podobě měl zhmotnit křesťanský pojem "láska", bylo by to právě na tomto místě, v případě dvou žen starajících se s oddaností, pokorou a bezpodmínečnou láskou o sirotky (pokřtily je označením Nebe), kteří se zde ocitli z důvodu někdejší čínské politiky jednoho dítěte.

Etzler ve svém dokumentu sleduje především 25letou Er-pao, která trpí nehybností rukou a veškerou činnost proto provádí hlavně ústy. Etzlerův štáb jde až na samou hranici observace a dívku sleduje, jak si dává zdlouhavě na záda batoh, co a jak musí udělat pro to, aby se napila, jak tvoří svá pozoruhodná výtvarná díla. Er-pao popisuje, jak se v kolektivu sirotčince uvolní a osvobodí od tlaku většinové společnosti, až člověku dojde, že vlastně sleduje jakousi komunitu-disidentský spolek, který v našem prostředí provozovali v době normalizace například antikomunističtí intelektuálové či divadelníci. Navíc, ačkoliv by se mohlo zdát, že se nás čínský přístup netýká, není to tak úplně pravda. Například téma separace "pomalejších" studentů z klasických základních škol (tzv. inkluze), které se zastával i prezident Miloš Zeman, hovoří o přístupu "elit" k vyčleňování "jiných" spoluobčanů jasně.

Etzler dokument skládá z vlastních archivních reportážních videí, ilustračních záběrů a nově natočených scén, především ze sirotčince. Nebe tak kolísá v tempu, kdy v drsných okamžicích dokument působí intenzitou kulometné palby, jindy nutí k usebrání a zamyšlení. Vše je efektně promyšlené, jak se na zkušeného autora televizních reportáží sluší.

Etzler navíc vlastním voiceoverem bez příkras komentuje to, jak v Číně postupem času prozřel a stal se jejím výrazným kritikem. Jeho vstup se tak podobá někdejšímu filmu Petra Horkého, v němž divákům přibližoval život cestovatele Miroslava Zikmunda. V případě Horkého šlo nicméně o "pouhou" poctu příteli a dobrodruhovi, Etzler jde ve svém vyznání mnohem dál, je nekompromisní, autentický, upřímný. Spoluautory z řad čínských občanů v titulcích uvádí pod pseudonymy, neboť moc dobře ví, že by mohli mít po odvysílání snímku nemalé potíže. Ostatně, Etzler film původně nabídl k odvysílání velkým zahraničním produkcím, ty jej ale odmítly.

Po zhlédnutí filmu Nebe v člověku silně rezonují emoce jako marnost, bezmoc, ale také nezdolnost, oddanost a obrovský respekt ke každému lidskému životu. A vzkaz, který možná bude v podobě slov znít jako klišé, ale je velkou pravdou - štěstí člověk nenalezne lopocením se za mamonem a penězi, ale ve společnosti svých blízkých, kterým se může plně otevřít a nic před nimi nepotřebuje předstírat.

V době, kdy probíhá pandemie koronaviru a my v Evropě zachraňujeme každý lidský život téměř za jakoukoliv cenu, v Číně dochází k tomu, že lidé mají mizivou hodnotu, pokud se nemohou zařadit do pomyslného ozubeného soukolí ekonomické mašinérie. Divák se tak během sledování Nebe nezbaví jedné stále se vtírající otázky: "Co se musí stát, aby se přístup čínských úřadů a vedení země směrem k bezbranným občanům zlepšil?" Na to nedá odpověď asi nikdo.

Hodnocení: 80 %

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE