Petr Vachler o Tajemství a smyslu života

Jiný rozhodně nejsem, jsem nyní nedílnou součástí této kosmické hry, jako kdokoliv z nás. Nicméně už ve svých pěti letech jsem chodíval za dům truchlit. Za to, že život je konečný. Přemýšlel jsem o smrti a probrečel za barákem mnoho chvil. Snažil jsem se pochopit smysl konečnosti, než jsem jako dospělý zjistil, že konečnost jako taková neexistuje. Vzpomínám rád na své časy dětského hloubání a i na maminku, která mi překládala a četla ze záhadologických a tajemných knih od strýce z Paříže, místo pohádek. Témata záhad a sci-fi jsem časem opustil, když jsem nabyl dojmu, že pokud je něco stále jen předmětem zkoumání, sběru informaci a bádání, tak to k dalšímu poznání nevede, neboť se jen hlouběji ponořujme do vlastní hry, zapomnění.

Je to jen další trik, jak zabřednout, stagnovat v poznání, pokračovat v této hře. To se může týkat čehokoliv, co nás pohltí. Raději se vzdát a nechat se intuitivně vést. Každý den považuji za meditaci. Je jedno, zdali spíme, či bdíme… Protože vše je dokonalý a bezchybný sen. Každý den je nejdůležitějším dnem života. Vše souvisí se vším. Každý okamžik se zrcadlí v budoucnosti i minulosti, kterou vytváříme právě teď. Viděl jsem své vlastní napsané vzkazy z minulosti, jak souvisí s dneškem i zítřkem. Smál jsem se tomu. Podstatné je, že nejdůležitější věcí jsou vztahy k lidem, zvířatům, k přírodě i k sobě samotným. Život je kosmická hra, která se hraje stále dokola a asi bez konce. Princip uroboros. Jak je řečeno například v Otčenáši, „neboť Tvé je království i moc i sláva až na věky“. Ta hra je jen rozparcelovaná a žijeme ji v zapomnění. Mění se tu postupně jen dekorace.

Život, co tady skutečně prožíváme, vidím ve svých 53 letech jako příběh v pomyslné „ tvořivé kouli,“ uprostřed které je nic, z čehož vše pochází. Je to interaktivní program, kde je úplně všechno, co se naší hry týká. Posvátné je vše, co bylo a je vytvořeno. Osobně děkuji za existenci, za možnost účasti. Do hry patří úplně vše i „nekonečný“ vesmír, či paralelní světy. Co je mimo tuto „tvořivou koulí“, je absolutní poznání, rozpomenutí se na to, kdo jsme. Tam hra končí a začíná jiná. Zjistíme jednou, že jsme součást všeho? Že jsme...

Myslím, že jsem to řekl. Jsme. Každý ať si doplní, co je pro něj přijatelné, ať se zhluboka nadechne. Je to stejná hra, kterou hrajeme stále dokolečka. Nekonečnou džungli a oceán vyměníme třeba za vesmír a černé díry. Zase se budeme ptát, co je dál. Ale vždy jde ale jen o vztahy, kam se dokážeme posunout. Je otázka, jak dlouho chceme ještě tuhle hru hrát.

To je cíl tajemství, ke kterému by si každý měl dojít sám. Ve svých lidských životech opakovaně očišťujeme a vybrušujeme naše vztahy. Je jedno, jestli jsme novinář, filmař, doktor, řidič, dělník, politik, sportovec anebo jsme z minulosti staří Egypťané, Aztékové nebo Mayové anebo kdokoliv jiný. V různých rolích si stále jen dokola zkoušíme vyřešit vztahové věci, které jsou prakticky jediným smyslem každé role, každého života. Hra končí vyřešením této hry, poznáním harmonie, bezpodmínečné lásky a to v setrvalém stavu toho, kdo jsme, jsem... Ale ani to není „konec“.

Je jednoduchá, i když se jeví jako složitá. Celý svět je jeden organismus včetně vesmíru a my jsme se rozdělili do mnoha jednotlivých částí. Jde o to, jestli jednotlivé části se dohodnou jako celek, jestli si uvědomíme jednotu, abychom se změnili k lepšímu, anebo ne. Z této hry nelze kohokoliv či cokoliv vyčlenit. A to i historicky. Je v nás vše, atomy tu kolují věčnost. Je v nás kousek Hitlera, či Stalina, stejně tak Gandího, či Matky Teresy. Jsme všechno, destrukce i konstrukce, tzv. dobro i zlo. Jsme dualita, která zapomněla na svou podstatu a zkoušíme krajní, extrémní podoby, existence, kam až jsme schopni zajít. Momentálně jsme z velké části v destrukční fázi a ne a ne se z toho dostat.

Jsem optimista a vidím cíl ve změně k lepšímu, ale k tomu se musí odhodlat každý z nás. Mezi námi lidmi v nejhlubší podstatě není rozdíl. Jen někdo žije v hlubším zapomnění, bez lásky a úctě k jakékoliv formě živé existence. Každý, kdo se v této „stavebnici“ vyskytuje, a tím myslím ve velké „stavebnici života“, jednou pochopí, že nejen strom je daleko vyspělejší bytost než si myslíme, a že bez stromů zde nemůžeme existovat, oni bez nás ano. Stejně jako celá fauna i flóra. Jsme na Matce Zemi, a vším s ní spojené, absolutně závislí. Navíc ji bezohledně ničíme. Pokud pochopíme základní princip ctít jakoukoliv formu živé existence, je tu šance. Byl by to lidově řečeno obrat o 180 stupňů.

Všichni máme stejné možnosti. Zločin je jen nedostatek lásky k sobě samotnému a láska je pochopení podstaty existence. Když pochopíme, že i ten v našich očích nejhorší člověk jsme my a dokážeme mu odpustit, a pochopíme, že ta nejlepší bytost v našich očích jsme zase my, pak se můžeme dostat do jiného vibračního pole. Začneme přemýšlet jinak, než právě teď. Nyní se ale nacházíme v nízkém vibračním poli, tak si myslím, že ta změna je prakticky neuskutečnitelná. Bude záležet na každém. Konec pro lidi už možná měl nastat, ale překvapivě je tu ještě stále naděje a v tu věřím i já. Jako bychom dostali ještě další šanci. Změna je ale nezbytná. Uvidíme, nejsem prorok.

Důležité jsou body zlomu, mezní situace. Při vetší skupinovém sezení s kamarády i indiány v roce 2009 v Mexiku v Xochitecatlu jsem vyprávěl o silné meditaci se šamanem. Během vyprávění nepřežilo jedno malinké štěně, které se vezlo na uzdravení, přišly silné pocity fyzických vibrací na vlastním těle, čeština se vytratila, vše se změnilo. Vrátil jsem se pocitově v čase, měl jsem poznat, kdo jsem. To samé jsem prožil za pár dní v mexické Tule a později na dalších cestách po Peru, Havaji a severní Americe. Kdo jsem, pokud to tak je, není podstatné. Pocítil jsem, že svět sestává z frekvencí a vibrací, a to bez použití jakýchkoliv podpůrných látek. Na vše se už dívám jinak. Následovalo další zkoušení a poznávání. Co to je 50 dní bez jídla, 10 dní ve tmě, temazcaly, rituály, meditace, regresní terapie, holotropní dýchání, otužování, čtyři roky bez bot a bosé výpravy po sněhu, chůze po ohni, střepech a všem možném. Zjistil jsem, že fyzické zákony neexistují, tak jak je známe. Vše plyne, vše mění, přichází nové výzvy, které otevírají nové a nové brány. Ani veganství není zdaleka posledním krokem. Přicházejí zkoušky z pokory, důležitosti, odpouštění, sdílení, respektu, sebestřednosti, trpělivosti, pravdy a zejména přijímaní nových poznání, jak být trvale co nejblíže k Bohu a k jednotě. Jsem na cestě, jako kdokoliv jiný.

Pod obsidiánovou horou v Mexiku jsem měl jednu z nejsilnějších. Součástí meditace byla i zpráva od Matky a Otce kosmu, tak jsem je chápal, že vážit si reality je stejně důležité jako si vážit duchovna. Přáním Otce je vážit si Matky. Matka si zase přeje, abychom si vážili Otce. Matka je pohyb, duch. Otec je hmota, ale oba jsou v naprosté harmonii, nikdo z nich si nepřeje dominantu. Padesát na padesát. Přání vesmíru je, aby veškerý materiální prostor byl produchovnělý. A aby každý produchovnělý prostor byl materializovaný. Je potřeba si vážit jak hmoty, tak pohybu a to v harmonii, dokonalé harmonii.

Mám k tomu jeden oblíbený budhistický příběh, kdy umírá duchovní mistr v horách, a žáci se ptají: „Mistře, vy umíráte, můžete nám říci svou poslední větu před smrtí, která by pro nás mohla být důležitou inspirací, posunem dál?“ Mistr na to: „Já opravdu umírám? Tak v tom případě bych vás chtěl poprosit, jestli byste mi nedali ještě kousek toho skvělého borůvkového koláče.“ Ten příběh hovoří o všem.

Myslím, že iniciačním procesem může být cokoliv, ale pustí vás to jen tak daleko, jak jste připraven. Loni v květnu jsem se vrátil z dalších cest po Mexiku, kde jsem navštívil své bratry indiány v oblasti Teotihuacanu, či v Cancunu i drogově závislé v detoxikačních zařízeních v pohraniční teoreticky nebezpečné Tijuaně. Ty nejtěžší zkušenosti vyvolávají ty největší posuny. Mění se paradigmata. I na této cestě jsem zažil očistný proces v indiánské potní chýši. Mezní situace a vyčerpání, silný kolektivní zážitek, vyvolají napojení na jednotu a probuzení. Silné, dlouhé a intenzivní. Jindy to byla krátká meditace v nitru pyramid, kde jsem našel nicotu a touhu tvořit. Pak vystoupíte z pyramidy, vše je jiné a propadnete půlhodinovému smíchu o podstatě bytí. Pak k vám přistoupí z tisíce lidí pro vás neznámý člověk, asi to byl Ital a řekne, jak se máš, ty jsi hrál vodní pólo, že? Jak to mohl vědět? A zmizí v davu. Vynikající vesmírný žert této komické hry, krásná tečka za iniciací. Vodní pólo jsem samozřejmě dlouho hrál. Možná že to byl ještě větší žert, než si myslím. Takový žertů od neznámých lidí jsem zažil už mnoho. Některé takové žerty dokáží změnit.

Člověk musí podniknout cestu, aby zjistil, že tu cestu podnikat nemusel. Ale pokud tu cestu nepodnikne, tak to nezjistí. Každá cesta chce své – obětování energie, času, přerušení práce, vypnutí mobilů a počítače. Návrat k přírodě. Cesta může být cokoliv, pokud je to změna. Když se neodhodlám, tak se ty věci nikdy nestanou, a nikdy se nedovím, co se dovědět mohu. Cesta je cíl, změna je život, fráze, které fungují. Dokud se nespojím trvale s autorem této hry, sám se svou podstatou, dokud se neprobudím ze zapomnění, budu tuto hru hrát dál, jsem na cestě. Stále si mám co odnášet. Pravidla tu jsou, ale nad nimi žádná nejsou, než narazíme na pravidla, která znovu vytvoříme.

Nedávno v Mexiku v Tiujaně, v detoxikační léčebně, možná spíše vězení, pro drogově závislé, jsem vysvětloval, že existují tři stupně léčení vztahů. Sám to nazývám Tři kroky do nebe. První je – odpusťte všem, kteří vám za všechny vaše životy vědomě či nevědomě ublížili. Bezpodmínečně. Druhý krok – poproste všechny, aby i oni odpustili vám. To je složitější krok, neboť oni k tomu rozhodnutí musí dojít sami na základě vašeho chování. A když oni odpustí vám, tak to máte vyrovnané. Třetí krok cesty do nebe? Odpustím sám sobě. Pokud i já sám sobě odpustím, tak jsem čistý. Pokud se to stane, jsem svobodný a připraven na návrat k podstatě existence, čistotě bytí. Potom ve společné kolektivní meditaci jsme s vězni prožívali společný sen, mentální očištění na stejném místě, aniž by to slovně bylo předem určeno. Odpustit si a následně se propojit lze s kýmkoliv. A znovu, pokud připustíte, že i ten poslední vězeň jste vy, jde to, pokud k tomu přistoupíte beze strachu a s otevřeným srdcem. Můžete tímto velmi pomoci vězni i sobě. Když se člověk dotkne bran pekla, tak ví, že jediná cesta je odpustit, protože se to může stát komukoliv z nás. I tato cesta je stále pro kohokoliv otevřena, neboť tato hra je absolutně svobodná, ale i spravedlivá.

Dotkl a byl to výjimečný stav. Děkuji za toto poznání. Odpouštím všem. Ptám se stále, kdo jsem. Změním-li sám sebe, mám šanci, že změním okolí. Mne zajímá „můj příběh, který si promítám“ – to je ta prapodstata věci, neboť jsem to, co vidím. Vytvářím teď budoucnost a minulost. Ten největší vrchol je pak přítomný okamžik, očista, nezávislost na vztazích, na ničem, nirvána konce i začátku. Do tohoto bodu vede celá řada cest, ale mám pocit, že jako celek o to nestojíme. Mnohé z tohoto celku stále zajímají limitní negativní zážitky, štěstí hledají ve věcech, úspěchu, výjimečnosti, penězích, v možnostech tzv. svobodné volby. V každém z nás je vše. I kus pekla. Na tom není nic špatného, pokud se k němu otočíme čelem a přijmeme ho s láskou a pochopením. Modlitba, poděkování, odpuštění, přání, je silná tvořivá energie, která mění.

Například na náhorní plošině v Peru, při kontaktu s kamenem, který byl porostlý odolnými a téměř kamennými květinami, proběhl nezapomenutelně silný vibrační fyzický pocit propojení s celým vesmírem a propojení s minulostí. Bylo o tom, jak nelehké bylo stvořit vesmír, život, naši planetu a v jakém zapomenutí žijeme, jak málo si toho tady vážíme. Maloval jsem do písku obrazce na propojení energií, byl jsem v transu. Když se věci, které nejsou z materiálního hlediska přípustné, začnou dít, tak se o tom těžce povídá. Mohu být pro mnohé blázen, proč ne. Iniciačním procesem může být cokoliv – přírodní útvar, člověk, zvíře, slovo, půst, meditace, dech, samota, lucidní sen nebo nakonec i psychedelické přírodní látky, pokud jsme na ně připraveni a víme, co od nich chceme. Nemusíme se k ničemu konkrétnímu upínat a ani mít očekávání. Jde jen o to, být připraven. Všichni jsme šamani připravení na růst.

Mám dosud s nimi minimální zkušenosti, ale plně je respektuji, dokonce připravujeme dokument nejen o jejích léčivém potencionálu i o tom, že zákazy nikam nevedou. Z duchovních hledačů přes halucinogeny mě například překvapil Octavio Rettig Hinojosa, který mě při rozhovoru pro připravovaný dokument celkem „nudil,“ protože vše co říkal, bylo blízko k tomu, co objevuji posledních deset let, co znám, s čím souhlasím. Zaujal mě. On má ty zkušenosti díky častému používání látky ze sonorské žáby Bufo Alvarius, která obsahuje 5-MeO-DMT, což je současné nejsilnější přírodní psychedelikum. Jemu zachránila život. Jak jsem později pochopil, viděl a zažil, žába stejně každého pustí jen tam, na co je člověk připraven. Není podstatné, jestli informace získáte z pobytu ve tmě, díky meditacím či jiným poznáním. Uvidíme, jestli se nám sérii podaří prodat. Zatím komunikujeme s americkými partnery, Netflixem a dalšími televizními vysílateli, jestli najdeme dost odběratelů. V současné době jsme dokončili nejen pro Netflix druhou sezónu TOP 10 Secret and Mysteries o „běžných” záhadách, kde jsem fungoval hlavně jako producent. Na víc nebyl čas. Nyní natáčíme po celém světě velký seriál TOP Secret UFO Projects: Declassified, kde jsem už zase v roli režiséra i producenta. Nutno říci, že se ale soustředím hlavně na celovečerní film Tajemství a smysl života. Takže uvidíme, jak moc se budu pořadu o UFO věnovat. Termíny pro britskou televizi a americký Netflix jsou kruté. Máme ale dobrý a zkušený tým.

Tajemství a smysl života je právě teď můj největší projekt, na kterém pracuji už léta. Je to hraný film s příběhem, i když animace a dokumentární rovina hrají důležitou roli. Těch rozhovorů je hodně a do filmu půjdou zejména ty, které jsme točili před lety za účelem právě tohoto filmu. Výběr byl a je de facto náhodný. Ano, mám za sebou už možná více než osmdesát natočených rozhovorů s hledači pravdy, podstaty existence. Vybírám a měním. Ve filmu se objeví například Deepak Chopra, Raymond Moody, Brandon Bays, Ihaleakala Hew Len, Erich von Daniken, Amit Goswami, Dan Millman, Lorna Byrne, Don Miguel Ruiz, Stanislav Grof, Sergej Lazarev a mnoho dalších. Rád bych udělal později i čistě dokumentární sérii. Teď je důležité dokončit právě tento celovečerák, doslova a do písmene, neboť má skoro dvě a půl hodiny.

Pokud jsou to mluvčí z filmu Tajemství a smysl života, pak bych musel bych zmínit setkání se všemi. Ale například příběh Dr. Ihaleakala Hew Lena, propagátora havajské techniky Ho´oponopono, jsem si vzal k srdci. Byl to jeho zážitek z vězení, kde pracoval čtyři roky jako psycholog s duševně nemocnými zločinci. On se neptal, proč jsou vězni na samotkách, ale ptal se, co tam dělá on, co musí odčinit, že je právě tam. Řešil sám sebe, ne vězně. Později zaregistroval, že se zlepšila situace kolem něj a i stav vězňů, kteří už nebyli na samotkách. Stejně ani já už neřeším lidi kolem sebe, ale pozoruji, proč se to kolem mě děje. Vše vně je ve mně. Co vidím, jsem já. Celý život je film, který si sám promítám, tvořím. Takže pokud je moje promítačka v pořádku, tak mám „čisto“. Není možné, abych si promítal film, kde bude násilí nebo konflikty, když jsem OK. Realita je odraz mé karmy, cesty, přítomnosti, mého aktuálního stavu. Ostatně jak bych poznal sám sebe, kdybych neměl možnost nikdy vidět svůj obličej? Žádná zrcadla, fotky, odrazy? Co vidím před sebou, co promítám, tak to jsem právě já. Promítám si sám sebe, jaký právě jsem.

I filmy v kině, v půjčovnách, si intuitivně vybírám, protože i ty patří do mého filmu a tvoří můj interaktivní zážitek. Proto točím Tajemství a smysl života. Je to můj odraz současného stavu. Je to zkrácená forma karmického prožitku. Všechny filmy, knihy, divadla jsou součástí mého života. Jsou v jedné linii. V okamžiku ukončení pobytu na Zemi nebude moc velkého rozdílu mezi filmem, snem, či skutečností. Ztotožnění s filmovým příběhem je kolektivní rychlá změna mnoha lidí na světě, jeden shodný prožitek, jedna shodná změna.

Ano. Na základě výpovědí osobností z celého světa z Argentiny, Ruska, Anglie, Itálie, Francie, USA, Mexika a dalších zemí jsem vytvořil příběh a následně scénář, který souzní i s mým viděním světa, osobními zážitky. Pozval jsem Báru Seidlovou, Andreu Kerestéšovou, Honzu Budaře, Jana Poláška, Vladimíra Javorského a další, aby mi ten příběh zahráli spolu s těmi osobnostmi, které příběh posouvají kupředu. Hlavní postava filmu je navíc animovaná. Na české poměry je to složitý, časově i finančně náročný film. Nespěchám, chci aby byl skutečný a pravdivý.

Snad se to podaří a Tajemství a smysl života zaujme ve správný čas dost lidí. První ohlasy jsou pozitivní. Snad to vydrží. Hostům jsem kladl otázky na téma: Kdo jsme? Co to je realita? Co je láska? Co je strach? Co je existence? I pro ty lidi to byly rozhovory netradiční. I pro mě to byl výrazný posun vpřed.

Momentálně stále ještě hledám finanční prostředky potřebné na finalizaci filmu. Denně na filmu dělá prakticky v postprodukci kolem 25 lidí už pátým rokem. Chtělo by to větší tým, ale nejsem schopen platit seniory ze zahraničí, až na výjimky. Snad do toho dávám maximum energie, mám se stále co učit, abych film dokončil. Věřím, že další finance přijdou, zatím jedeme bez zastávky a blížíme se ke konci práce. Testovací publikum doma reagovalo dobře, pouštěli jsme ukázky s titulky v USA, mám radost, že zájem je i od velkých agentur z Los Angeles, ale chtějí vidět film celý v angličtině. Takže mě čeká ještě spousta práce. Myslím, že rok 2020 je reálný, aby se film objevil v kinech a doufám, že po celém světě. Uvidíme, co se stane.

Aby každý byl šťastný a vážil si, ctil, jakékoliv formy živé existence, aby žil v souladu s tvůrcem hry, tedy Bohem, byť si Architekta, Prapodstatu existence, Energii, či sebe představí jakkoliv a pod jakýmkoliv jménem. Jména pak stejně už nebudou mít význam...