Selský rozum: Jaký je stav našeho zemědělství a vliv Andreje Babiše?

Co bylo impulzem k tomu, že jste se začali tématu věnovat?
Zuzana Piussi: S našimi přáteli Zuzkou Vlasatou a Jakubem Patočkou jsme už před lety několikrát mluvili o jejich novinářských objevech týkajících se aktivit Andreje Babiše poté, co se po letech zájmu o hnojiva a chemii pustil do zemědělství a potravin. Jedna věc byly často neuvěřitelné příběhy způsobů přebíráni firem, se kterými nejprve obchodoval a když se mu zalíbily, rozhodl se je převzít. Příběhy z vnějšku často vypadaly jako záchrana krachujících podniků, ale zblízka a při zkoumání vývoje a detailů toho procesu byl obraz často jiný, čímž se naši přátelé začali zabývat do hloubky a ze společných debat vznikla idea filmu, který se hodně inspiroval jejich prací na knize, která nakonec vyšla pod názvem Žlutý baron.

Ale toto byla jen jedna dramatická linie, šlo nám hlavně o to ukázat i na to, jaká palčivá témata jsou čtvrt století od listopadu v českém zemědělství. V materiálu máme natočené vlastně dva filmy, jeden o zemědělství, druhý o zemědělství za Babiše. Dali jsme se tou druhou cestou.

Vít Janeček: Ona právě rozsáhlá rešerše ukázala, že aktivity Andreje Babiše v tématu zemědělství nelze obejít a to od chvíle, co se této oblasti začal věnovat. Po listopadu zůstalo české zemědělství nerozhodnuté mezi dvěma koncepcemi – mezi podporou rodinných farem, která je typická pro celou západní Evropu, a jakýmsi postdružstevním způsobem hospodaření, který u nás přerostl v korporace podnikající v oblasti zemědělství. Celý ten sektor se vlivem nedostatku počátečních financí dostal do útlumu a tím bylo dlouhé období levných výprodejů půdy i družstevních areálů. Se vstupem do unie získalo zemědělství možnost dotací, jejich existence v Evropě má historické důvody v zápase o potravinovou soběstačnost a dnes existují hlavně kvůli podpoře rodinných farem, tedy konsekventně kvůli podpoře kvalitních potravin.

V mezičase ale už v Čechách získal Andrej Babiš dominantní postavení na hranici faktického monopolu v řadě oblastí spojených se zemědělstvím, skrze něž může ovlivňovat jejich konkrétní podobu, často bohužel výhradně s ohledem na výši svých zisků. Dominuje v hnojivech a chemikáliích, postupně významně ovládl výkupy a skladování komodit a skupuje – až na výjimky nikoli buduje – zpracovatelské závody. Maximalizace vlastnictví prvovýroby je v tom řetězci jen logický krok. Když se odbourá choulostivá živočišná výroba, která taky potřebuje zaměstnávat mnohem více nákladné lidské síly a nastaví se pěstování plodin tak, že výrobu obhospodaří jen pár lidí s mechanizací, přičemž se zvyšuje odběr hnojiv a chemie, peníze se jen sypou. Jen přitom na venkově ubývá práce a dochází k vylidňování, žloutne krajina a ministr životního prostředí si může stěžovat na příliš velkou erozi půdy...

Jak jste si volili postavy do filmu? Co jste tím výběrem sledovali?
Zuzana: Když Zuza "objevila" Bohumíra Radu s jeho příběhem, vůbec jako první z novinářů, kteří se jeho zkušeností začali vážně zabývat, bylo jasné, že jeho postava a jeho zkušenost je pro film nosná, stejně jako se jevila nosnou pro jejich knihu. Pan Rada prošel hodně dramatickým vývojem, v němž si myslím hrála roli i jeho počáteční zaslepenost vidinou velkých zisků a zdánlivého přátelství s Andrejem Babišem, které ho přivedly při spolupráci s ním do jeho "náruče".

Skrze předstírané přátelství ho přesvědčil, aby opustil své ostatní odběratele a dodával svou produkci výhradně jemu - a pak prostě využil této okolnosti jako jeho slabiny a připravil ho téměř o všechno. Což nebylo poprvé a naposledy. Ten příběh má přitom právě mnohem víc vrstev, než jen tu, že takto to chodí v tvrdém byznysu. To, co se stalo Bohumíru Radovi, se stalo řadě dalších lidí, ale nepoložil se, ani se nezalekl a navzdory očerňování a výhrůžkám se rozhodl za svoji věc bojovat a svoji zkušenost sdílet.

Vít: Když jsme s Bohumírem Radou začínali točit, souběžně jsme v televizních i dalších archivech zkoumali jeho "kauzy", které vypadaly na první pohled nedobře. Před lety například spustil jednu z největších bioplynových stanic v Evropě a dlouho i soudně bojoval s ekology kvůli smradu a dalším problémům. Jak jsme ale zjistili, jeho bioplynka, která mu dodnes zůstala, jako jedna z mála v České republice "požírá" veškerý bioodpad, zatímco drtivá většina ostatních bioplynek "jede" na kukuřici, což Rada kategoricky odmítá – jako sedlákovi se mu příčí zacházet tímto způsobem s komoditou, která může být potravinou pro lidi nebo krmením pro zvířata. Jeho bioplynka je naopak centrem neuvěřitelného systému recyklace - od všech jeho odpadů ze sklizně až po to, že na celém okrese seká trávu u cest, která v ní končí. Trvalo mu několik let, než se naučil tento velký organismus vyladit, což přineslo i zmíněné problémy, když dám stranou i lidskou závist, která v těch kauzách také hrála roli.

Točili jsme ale i s dalšími lidmi. Při sledování linie vývoje polistopadového zemědělství jsme například natočili fascinující materiál s trojicí zakladatelů polistopadové legislativy a snahy vrátit se k rodinným farmám – takzvanými 3T: Miroslavem Tylem, Františkem Tomáškem a Vlastimilem Tlustým. Pro ten historický výklad jsme ale nakonec nenašli místo, takže ve filmu zůstal alespoň František Tomášek, který pozoruhodně spojoval souvislosti mezi vlastnictvím půdy a způsoby zacházení s ní, což ho dovedlo i k mimořádně zajímavé kritice zemědělského podnikání Andreje Babiše, respektive korporátního zemědělství jako principu.

Zuzana: V tom polistopadovém příběhu zemědělství s jeho aktéry jsme také pochopili, že existují dva základní, do značné míry protikladné přístupy k zemědělství, k nimž se jednotliví lidé hlásí a vymezují vůči těm druhým. Jsou zde soukromí zemědělci, ti, kteří kladou důraz na vztah ke konkrétnímu místu a jakési osobní značce, a pak korporátní zemědělci, neboli "jezedáci", jak jim ti první trochu ironicky říkají, kteří jdou spíše cestou velkoprodukce, vlastnictví výroby mimo své vlastní bydliště. V tom druhém případě podnikání existuje mnohem méně zpětných vazeb mezi tím místem vlastních aktivit a vlastníkem či vlastníky, mnohem důležitějším faktorem jsou zisky, často bez ohledu na rozvoj a kvalitu dalšího života kolem a jeho udržitelnost. Což ale neznamená, že by byly i dobrá a funkční zemědělská družstva. Je přitom vtipné, že pro některé pravověrné zemědělce byl třeba pan Rada "jezedákem" stejně jako Andrej Babiš – právě kvůli jeho někdejšímu hospodaření ve velkém. Přinejmenším dnes už je to ale hospodář zaměřený silně na rozvíjení své lokality.

Myslíte si, že se ve filmu daří ukázat i věci, které by bez něj nebyly zřejmé? Odhalil film něco nového?
Vít: V rešerších jsme prošli hodně textů a publikací k zemědělství a přilehlým tématům a objevili jsme třeba doslova dílo novinářky Táňi Králové, která byla ochotná ve filmu i vystoupit, jejíž texty jsou rozptýlené mezi řadu medií, kterými prošla, a reprezentuje pozoruhodnou, soustavnou linku kritického a přitom srozumitelného myšlení o celém polistopadovém zemědělství. Úplně nevím, co je „nový fakt“, ale osobně věřím, že film nabízí řadu silných souvislostí, nad kterými můžou diváci přemýšlet.

Zuzana: Já věřím taky v situace, ve kterých se ukazuje pravá podstata věcí. Když člověk něco nevidí na vlastní oči, tak si neuvědomí, že se třeba Vodňanské drůbežárny během jedné dekády změnou vlastnictví proměnily natolik, že se z podniku, v němž se museli místní obyvatelé ucházet o práci na doporučení, stal jakýsi průtokáč mizerně placené práce zubožených cizinců z Východu. Nebo mi stále leží v hlavě strach lidí v Kroměříži, kteří na jedné straně čelí věcem, které jim léta ničí život, na druhé straně zažívají zneužití moci, o jejíž nezlomnosti jsou natolik přesvědčení, že už nedoufají v možnost změny a žijí ve stupňujícím se strachu a pocitu bezpráví. Člověk tam na vlastní oči vidí věci, které si jinak těžko představí.

Film má premiéru v době, kdy pomalu začíná předvolební kampaň. Neobáváte se, že bude vnímán nějakým způsobem jako její součást?
Vít: Náš původní plán byl uvést film loni na podzim na festivalu v Jihlavě, ale i když jsme na něm pracovali přes dva roky, nebyl prostě hotový, u dokumentů se to stává relativně často. Věděli jsme, že ještě musíme točit dál, přestože nás to zdrželo od dalších věcí. Současně se ukázalo, že právě v posledním roce rostl na jedné straně strach lidí, kteří s Andrejem Babišem a jeho lidmi měli přímou zkušenost, právě u nich nejvíc narůstala obava z toho, co se nejspíš stane – tedy že se ve velkém zmocní státního aparátu a zejména tam, kde jde o jeho podnikatelské zájmy, se situace výrazně zhorší.

Na druhé straně rostl počet těch, kteří právě proto chtěli promluvit, navzdory strachu. A nakonec i knihu Žlutý baron chtěli mít její autoři k minulým Vánocům, takže když už se všechno zpozdilo, vrhli jsme to do světa dohromady. V době, kdy jsme film intenzivně stříhali, se zároveň i ve veřejném prostoru děly věci, které stálo za to natáčet a rovnou je do filmu vkládat. I když třeba jen okrajově, chtěli jsme tam dostat i další živá témata jako je tzv. daňový džihád či daňový kombajn – nepřiměřeně přísné a někdy z povahy procesu likvidační kontroly finančních úřadů, což tam v obecnějším vstupu reflektuje Jan Rambousek, daňový a finanční poradce, který má řadu klientů v těchto situacích. Pokud film přispěje k předvolební debatě, považujeme to za pozitivní moment.

Zuzana: Já mám dobrou zkušenost s tím, že film je nejlepší uvádět, když je téma ve vzduchu a lidé se o něj přirozeně zajímají. Předposlední film Těžká volba jsme před dvěma lety pustili do slovenských kin pár týdnů před volbami a vyvolal velký zájem lidí. Ohledně současné situace si myslím, že Češi nemají zkušenost s mečiarismem, takže vůbec nechápou, že se jejich životy a přese všechny problémy otevřená společnost můžou ze dne na den úplně změnit. Když jsem odešla ze Slovenska do Čech, řada věcí, které jsem opustila, mi chyběla, ale česká politika a společnost se mi jevily svobodnější a obezřetnější. Teď vidím, že Slovensko jde za mnou...