Rocky Horror Picture Show

Joan Crawford se narodila před 120 lety. Z velké části právě podle této absolutní herecké ikony vznikla stereotypní představa toho, jak vypadá profesionální hollywoodská star. V tom dobrém, ale i v tom špatném. Na jednu stranu neúnavná dříčka, která se vypracovala z ničeho a každý kus své osoby věnovala kariéře. Na druhou stranu excentrická a zlomená žena se zcela nefunkčním osobním životem. Její dcera Christina vydala nedlouho po smrti Joan výbušnou knihu Mommie Dearest (Drahá maminko), která se od té doby stala maskotem všech „tell all“ biografií. Popisovala v ní předně údajně šokující počínání Crawford jako matky. Na její motivy promptně vznikl film, který se měl předvést to nejlepší, co může Hollywood nabídnout. Stal se však jedním z nejslavnějších průšvihů všech dob.

Existuje nekonečná debata, co je to vlastně kultovní film. Není to všemi uznávaná klasika. Nejsou to vždy populární a všeobecně známá díla. Kultovní filmy se rodí tím, jak je přijímá publikum. To k nim má zvláštní vztah. Něco z náboženského rituálu nebo karnevalu. Musí v tom být aktivita, hra, přenášení prvků z filmového světa do reality. A neexistuje kultovnější snímek než Rocky Horror Picture Show.

Adaptace zásadní divadelní hry padesátých let Kočka na rozpálené plechové střeše slaví 65 let od premiéry. Snímek se stal předním reprezentantem dobového Hollywoodu, autor předlohy Tennessee Williams však přemlouval publikum ve frontách před kinem, aby na film nechodilo. Cenzura totiž nepřipustila obsah zkoumající sexualitu, především pak tu překračující heteronormativitu. Williams prohlásil, že se tím postup americké společnosti zpozdí o padesát let. Přesto se jedná o jednu z nejikoničtějších rolí Elizabeth Taylor i Paula Newmana.

Koprodukční velkofilm Caligula vypráví děsivý příběh stejnojmenného římského císaře a tyrana, ale jeho kinematografická pověst z něj činí ještě atraktivnější záležitost. Kdo může za to, že něco tak velkolepého bylo ještě velkolepěji zpackáno? A co byl onen původní záměr díla?

Už osmnáctý ročník Festivalu otrlého diváka se koná v kině Aero jako obvykle na začátku března. Týdenní přehlídka filmových kuriozit opět přinese neumětelský filmový odpad, obskurní klenoty kinematografie i porci projekcí doprovázených interakcí přímo v sále. Letošním hlavním tématem jsou matky, ale v programu se velmi dobře daří i sériovým vrahům a vražedkyním. Náhoda? Nemyslíme si.

Byly doby, kdy byl muzikál považovaný za nejfilmovější z filmových žánrů. Nabízel uspokojení všech vjemů způsobem, na jaký se zmůže jen stříbrné plátno. Dokonalá vystoupení pánů a dam v těch nejelegantnějších róbách nás zvou do světa, kde neexistují opravdové starosti a každá emoce ožívá hudbou. Časem se to samozřejmě trochu zkomplikovalo… Podívejme se tedy na některé z nejdůležitějších a nejlepších muzikálů všech dob.

Baz Luhrmann slaví šedesát let. Postmoderní kouzelník právě tráví čas propagací nejlepší hudební biografie tohoto století Elvis, která nedávno vzala útokem streamovací službu HBO Max. Přestože jde o skutečnou filmovou lahůdku, stále není vrcholem australského mistra maximalismu. Tím je strhující muzikál Moulin Rouge! z roku 2001, jenž ani po dvou dekádách neztrácí nic ze své elektrizující svěžesti.

Mohli bychom nabýt dojmu, že takzvané queer cinema, tedy filmy s motivy vymykajícími se heterosexuální normě, jsou záležitostí teprve poslední doby. Většinou neuvažujeme o tom, že dřívější dekády nebyly tak otevřené a podobná témata v nich zůstávala víceméně jenom v náznacích. Cílové publikum v nich tedy spíš muselo číst mezi řádky. Zároveň jim ale tvůrci mnohdy vycházeli různými způsoby vstříc.

V polovině března uběhlo přesně padesát let od premiéry nechvalně proslulých i obdivovaných Růžových plameňáků (Pink Flamingos). Exploatační postmoderní komedie se v některých zemích nesmí vysílat dodnes a míra zvrhlých výjevů přesahuje hranici, již si většina diváků stanovuje v souvislosti s pokleslým morálním vkusem. Přesto je snímek Johna Waterse zřejmě nejslavnějším a nejoblíbenějším „oplzlým“ snímkem historie, který inspiroval mnoho pozdějších filmařů i serióznějších titulů a zasloužil se o uvolnění některých tabu v kinematografii.

Již sedmnáctý ročník Festivalu otrlého diváka dnes startuje v pražském kině Aero na Žižkově. Z přehlídky inspirativního braku a dalších mimořádných obskurit se stala kultovní přehlídka. Jak ale začala, kdo si ji vymyslel a s jakou motivací táhne káru s otrlým obsahem dál? Přinášíme rozhovor s Petrem Šarochem a Antonínem Tesařem, kteří jsou spoluorganizátory takzvaného Otrlce.