Hlasy mrtvých
54%
Karty přitom neměl snímek rozdány úplně marně. Horor vychází z krátkometrážního filmu, který slavil na festivalech a mezi žánrovými příznivci celkem úspěch, a tak (jak už to bývá zvykem) dostal jeho režisér Alberto Corredor časem na starost celovečerní verzi. Jenže je rozdíl mezi schopností intenzivně děsit v pár minutách a servírováním atmosféricky hutnější a dějově promyšlenější podívané ve větším měříku. Ne že by si Corredor na přechodu do celovečerní tvorby úplně vylámal zuby, ale zároveň se dopustil řady chyb, na nichž může debutant pohořet.
Dostáváme příběh mladé Iris, jejíž život se ocitl na scestí a ona nemá ani kde bydlet. V tu chvíli ovšem zjistí, že její otec, s nímž se od dětství neviděla, zemřel a zanechal po sobě rozsáhlou a stovky let starou budovu. Hlavní hrdinka se rozhodne v bývalé hospodě na pár dní pobýt a zjišťuje, že k nemovitosti patří ještě jeden dosti strašidelný nájemník ve sklepě. Je jím tajemný démon s pytlem přes hlavu, který má zvláštní schopnost – dokáže se proměnit v jakéhokoliv mrtvého. A nyní je jeho poručnicí právě Iris.
Tu brzy po jejím příjezdu přepadne v domě zoufalý Neil, který chce bytost použít k tomu, aby si popovídal se svou mrtvou manželkou. Hlavní hrdinka pod tíhou Neilovy nadité peněženky uvidí příležitost, jak si pořádně vydělat a vytvořit si nový byznys. Seance s nebožtíkem se však řídí jasnými pravidly – démon musí být celou dobu přivázán k židli a pokec nesmí trvat déle než dvě minuty, po nichž začne ďábelská stvůra zlobit. A za žádných okolností se nesmí dostat z onoho sklepa. Právě na svět se chce totiž zakuklené monstrum vydat, aby zde šířilo zlo a zabíjelo. Iris se tedy musí hodně snažit, aby se jí manipulativní démon nedostal do hlavy.
Námětem pak Hlasy mrtvých nejvíce připomínají loňský hororový fenomén Mluv se mnou, kde hrdinové pomocí záhadné ruky také komunikovali s mrtvými. Jenže zatímco zmiňovaná nezávislárna dokázala z minimálního rozpočtu vytěžit velkou porci hororové muziky, která navíc skvěle pracovala s motivem vyrovnáváním se se smrtí blízkého a zároveň zobrazovala uvěřitelně se chovající hrdiny a funkční pohled na současnou tiktokerskou generaci, Hlasy mrtvých vděčné téma proměnily pouze v nudnou a naprosto předvídatelnou duchařinu.
Přitom i zde by se dalo z děje vytěžit mnohem více vrstev. Kromě obligátního srovnávání se s úmrtím blízkého se zde nabízel také nečestný byznys okolo duchařské zábavy. Jenže všechny motivy jsou ve filmu pouze nakousnuty, nijak se nerozvíjí a hlavní prostor se tu dává naprosto jednoduchému příběhu, v němž si postavy projdou všelijakými myslitelnými klišé a příběhovými body, jež se od žánru očekávají. V tom tkví ostatně základní kámen úrazu, jehož se debutant Corredor dopustil.
Místo toho, aby se pokoušel o atmosféricky výraznější a klidně i myšlenkově hutnější provedení své ideje z kraťasu, snaží se pouze o efektní a zaměnitelné děšení. Režie sází na lekačky téměř až zoufale – pomocí rychlého střihu a zvýšení hlasitosti chce diváka postrašit i u naprosto běžných a nijak děsivých momentů. Jenže jak zkušení fanoušci žánru ví, laciné lekání na základě vysoké hlasitosti vám onen plíživý strach spojený se sledováním kvalitního hororu opravdu nezaručí. I přesto se této základní chyby pořád někdo dopouští.
Hlasy mrtvých jsou tak jen prázdným a zcela rutinním naplněním žánrové škatulky, co nepřináší vůbec nic nového. Corredor aspoň umí celkem solidně pracovat s kulisami starého domu, na pár momentech vykouzlit patřičnou atmosféru a správně se kroutící démon s pytlem na hlavě zvládne být děsivý alespoň do chvíle, než se změní v až příliš digitální potvoru.
Freya Allan svými zmatenými pohledy snímek také příliš neutáhne a její postava je často příliš nesympatická na to, abyste jí chtěli držet palce. Tento laciný kousek jí tak filmovou kariéru rozhodně nenakopne, na to zde ostatně bude spíš další díl Planety opic. Hlasy mrtvých jsou zkrátka jednou z těch žánrovek, která svůj nadějný námět nedokáže vytěžit ani z poloviny, rádoby zvraty odhalíte minuty dopředu, a dohromady se tak jedná o příspěvek, který sice nijak zvlášť neurazí, ale velmi brzy na něj zapomenete.
Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.
45%
Hlasy mrtvých jsou lacinou žánrovou výplní, která by se hodila spíše na stream než do kin. Alberto Corredor vrší začátečnické chyby a soustředí se na bezduché (ehm) vršení prvoplánových lekaček namísto důmyslnějšího budování atmosféry a ani nadějného bubáka v pytli nedokáže patřičně vytěžit. Pokud hledáte nenáročný horor, u něhož se nikdo moc nevyděsí, ale zároveň se k vám přitulí partnerka či partner, můžete film zkusit. Ráno si z něj ale nebudete pamatovat prakticky nic.
