Recenze: The Father je úžasným, byť frustrujícím koncertem jednoho z nejlepších herců historie

The Father, v češtině Otec, je adaptací stejnojmenné divadelní hry Floriana Zellera, který si právě vydanou filmovou verzi sám napsal i zrežíroval. Přestože jde o jeho celovečerní debut, všech šest titulních rolí se mu podařilo obsadit prvotřídními britskými herci - hlavní postavu jménem Anthony si zahrál legendární Anthony Hopkins (Mlčení jehňátek), zatímco jeho dceru Anne ztvárnila držitelka Oscara za Favoritku Olivia Colman. Hvězdnou dvojici pak doplňují Rufus Sewell (Příběh rytíře), Olivia Williams (Jak jsem balil učitelku), Imogen Poots (Černé Vánoce) a Mark Gattis (Soumrak mrtvých). Anthony je nám v úvodní sekvenci představen jako náladový a podezřívavý důchodce, jenž v rozhovoru s Anne zásadně odmítá svou závislost na cizí pomoci a nepřipouští si, že by po svém boku potřeboval ošetřovatelku. Na pohled vitální stařec však trpí rozsáhlými výpadky paměti a evidentně čelí pokročilému stádiu Alzheimera, když náhle nepoznává své dlouholeté příbuzné a nově nastupující ošetřovatelku zaměňuje za svou zesnulou dceru Lauru (Poots).

The Father tak cílí na závažné a depresivní téma, které filmaři s úspěchem prozkoumávali i v průběhu minulé dekády. Stačí si vzpomenout na oscarové drama Pořád jsem to já, v němž Julianne Moore procházela obávaným neurodegenerativním onemocněním od jeho nejranějšího stádia až po fázi duševního i fyzického zakrnění. Snímek Floriana Zellera oproti tomu není časosběrným portrétem rozpadající se osobnosti, který z velké části popisuje vliv nemocného člověka na jeho blízké okolí. The Father zachází o krok dále a diváka přenáší přímo do hlavy a zmatených myšlenkových pochodů protagonisty, jenž nekontrolovatelně ztrácí kognitivní schopnosti a své onemocnění si už sám neuvědomuje. Podobně subjektivní přístup aplikoval třeba oceňovaný Skafandr a motýl, který ale využíval pohybů a úhlů kamery pro navázání perspektivy těžce ochrnutého člověka. Father se na pohled jeví jako tradičně nasnímaný i vyprávěný snímek, ovšem jeho lineárnost a logický sled událostí se rozpadají v závislosti na časoprostorovém a kognitivním chaosu, který vzniká v hlavě titulní postavy.

Devadesátiminutový příběh se odehrává zcela výhradně v prostorách jediného

a lehce obměňovaného bytu, a zdá se tedy překvapivé, že film obdržel rovněž oscarovou nominaci za výpravu. Kvalita práce s prostředím však logicky nevězí v rozsáhlém a epickém měřítku, nýbrž spíše v kreativních přechodech mezi úzce spjatými prostory a v udržování plynulosti výpravy, těkající mezi fantazijními, iluzorními i realistickými hledisky protagonisty. S tím pak souvisí také velmi dobrý střih, který zvládá propojovat různé časové i výše zmiňované 'hlediskové' linie bez toho, aby na sebe strhával příliš pozornosti. Vyprávění, postavené na zmateném vnímání okolního světa, tak samo nevyznívá nijak zmatečně a dovoluje divákovi sestupovat stále hlouběji do psychické frustrace, z níž není úniku.

Anthony stále může se svým okolím plnohodnotně komunikovat, nemá výraznější problémy s fyzickým pohybem a zdánlivě normálně reaguje i na okolní zvukové či vizuální podněty. Namísto chaotických surreálných výjevů se Zeller drží realistické perspektivy a degenerativní nemoc vykresluje s děsivou srozumitelností. Anthony například v úvodu filmu nepoznává muže (Gattis), jenž si v jeho bytě náhle čte noviny a tvrdí, že je již deset let manželem Anne. Do bytu se poté namísto očekávané Anne vrací neznámá žena (Williams), která vystupuje jako Anthonyho dcera a sděluje otci, že je již pět let rozvedená. Jindy pak informace o zhoršujícím se Anthonyho stavu vyplývají ze samotných dialogů - v jednu chvíli Anne nové ošetřovatelce vysvětluje, že otec se do jejího bytu nastěhoval teprve nedávno, když přestával být soběstačný. Sám Anthony ale o chvíli později rozjařeně vypráví o tom, že v tomto bytě žije už třicet let. Takto dávkovaný koncept rostoucí frustrace se sice místy opakuje lehce nadbytečně, avšak jeho efekt je nezpochybnitelný a vše graduje ve finální části, kdy se otázky kolem záměny identit definitivně vyřeší, ovšem dojem působivého časoprostorového rozkladu zůstane zachován.

A asi není třeba rozvádět, kolik zodpovědnosti na svých bedrech hrdě nese Anthony Hopkins. Třiaosmdesátiletá ikona divadelních prken i stříbrného plátna má za sebou obdivuhodnou kariéru i Oscara za památný výkon v Mlčení jehňátek, avšak zde opět rozšiřuje svůj zřejmě nekonečný rejstřík hereckých poloh. Je až mrazivě přesvědčivý v detailech, na něž se Zeller často spoléhá, a během devadesáti minut pokryje takřka všechny emocionální roviny - je nabručený a vztahovačný, bodrý a energický, vzteklý, vystrašený i ronící slzy, když v závěru vyčerpaně volá svou maminku a přeje si být zase doma. Také ostatní herci v čele s Colman zaslouží pochvalu, ovšem je to Hopkins, jenž v podstatě nezmizí ze záběru a promyšleně sestavený příběh pozvedá na silně vtahující, byť rovněž nekonečně deprimující zážitek. Zásluhou této role se stal nejstarším hlavním hercem, který byl kdy nominován na Oscara, a osobně mu ho moc přeji - dokonce i více než předčasně zesnulému Chadwicku Bosemanovi, jenž s velkou pravděpodobností nakonec zvítězí.

The Fatherje v součtu obdivuhodně vybalancovaným počinem, na který se zásluhou promyšlené formální stránky dívá příjemně, ovšem zároveň vám u něj zřejmě bude neskonale smutno. Alzheimerovu chorobu ukazuje bez uměle dramatických filmových příkras a jeho emoce zůstávají přirozené i v silném závěru, jenž si zachovává ambivalentní ráz. Podobně jako Rain Man zůstává dodnes nejznámější a nejkvalitnější filmovou výpovědí o autismu, tedy o vrozené mentální poruše, Father se může stát etalonem pro díla, která se rozhodnou prozkoumávat mysl lidí trpících ve stáří Alzheimerem. A my ostatní bychom ho neměli brát na lehkou váhu, neboť sami nemůžeme tušit, jaký osud nás pod neúprosnou tíhou času potká.

The Father je od 26. března 2021 k dispozici na placených službách Google Play, FandangoNow, Amazon Prime či iTunes.

Hodnocení: 80%