smlom8

6

Uživatel o sobě nic nenapsal.

Uživatel nevyplnil svou lokalitu.



    Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    9
    Od Jacksonovy adaptace Pána prstenů tu máme po čase opět majstrštyk ve filmové adaptaci "nezfilmovatelné" předlohy. Ano. Nedozvěděli jsme se sice tolik z propracované EKO-vrstvy předlohy (Herbert jako zapálený "ekologista") tzn. Co je vlastně ono koření, jaký má vztah k pouštní Arrakis versus zazelenalé Duně, významu červů nebo síčů s gigantickýmu nádržemi vody. (Možná toto Villeneuve chytře ponechal na knihkupectvích, ať knižní předlohou netknutí nadšenci pokračují z kinosálů rovnou tam). Dozvěděli jsme se ale hojně k vrstvě mesiášství, proměnám osobnosti "tlačené okolnostmi" i potřebám "vìry", aby věci dávaly smysl daleko za rámec kratičkého lidského života (Herbert jako fanda psychologie). Genialní casting (ten Villeneuve má ve všech svých filmech) už před natáčením prvního dílu mi bylo jasný, že mladičkého Paula by zvládl z mladých herců jedině Chalamet. A taky že jo :-) Oproštěni od výrazného (a velmi komplexního) ekologického kontextu, rozvíjí tvůrci fungující univerzální "věčný příběh" přerodu chlapce v muže, vzpoury proti ustáleným autoritám, o nejasné hranici mezi odvahou, oddaností a fanatismem, mesiášství. Rozdíl mezi konáním a pácháním Dobra. Film hraje na všechny 'struny' uložené hluboko pod úrovní uvědomitelnosti (v našem Nevědomí), hrou kterou miliardově v kinech uspěl třeba Philipsův Joker. Skvělá práce se symboly které z plátna nečte 'logika' ale vrstvy pod vědomím. Skvěle vystavěny ústřední protiklady v symbolech - božská nezničitelná entita písečného červa (freudovsky jednoznačně 'největší podlouhlý předmět na světě', 'Alfa' nemající konkurenta) a Benegedseritského řádu '(pra)Matek' v geniálním outfitu 'skoro-burky' ve střihu vnitřních a vnějších stydkých pysků - za nimiž není tvář, jen 'hlas z nitra'. Jungovsky precizní archetyp Matky a Velké Matky. Stejně tak vyprávěná celá archetypální "Cesta" "Hrdiny" od (své) Matky k Matce (jeho dětí) - v příběhu sehrávaném Rebeccou, Timothéém a Zendayou. Takhle se vypráví filmový příběh. Ne, že vìc barviček a víc výbuchů a víc hlášek rovná se lepší spektákl. Duna, Pán prstenů ci Shawshank mají jedno společné - lidé sedí 3 hodiny v kině a přijde jim to jako hodina, ten film pořád 'něco vypráví' - i v zábérech, bez dialogu, bez lidí, ve tmě... Doufám, že dilo uzavřou jako trilogii Spasitelem Duny.
    • vizuál, symbolika, herecké výkony
    • co je Koření, víme jen z knihy :-)

    Oblíbená díla

    Oblíbení tvůrci