Články o Občan Kane

Natočit film je pořádná řehole. I když hlavní slovo má mít režisér, zvlášť u studiových produkcí se názory střetávají, představy se vyvíjí a původně dosazení členové štábu či obsazení z různých důvodů nemohou na projektu pokračovat. A tak se nadstavbové miliony dolarů občas musí vrhnout do přetáčení už pořízeného materiálu, což je v Hollywoodu naprosto běžnou praxí s různícími se kvalitativními efekty. Kuloáry nedávno pročísly zvěsti o masivních dotáčkách Baleríny ze světa Johna Wicka, jejichž drastičnost vůči přínosu režiséra Lena Wisemana sice zákulisní zdroje posléze mírnily, ale o zajetých praktikách věčně nespokojených studií říkají své. Pojďme si nastínit stručnou historii významných filmových přetáček, v angličtině nazývaných reshoots, které za pět minut dvanáct proměnily slavné filmy a občas i kulturu jako takovou.

Stát před kamerou už v určité fázi kariéry prostě nestačí. Máte-li dost hereckých zkušeností a navrch možnost pozorovat mistry režisérského oboru, vznášet povel „akce!“ je přirozeně nejlepší až tehdy, když si scénu sami uspořádáte a vyprávíte příběh dle vlastního uvážení. Následující herci zvládli natočit i několik dobrých, potažmo skvělých filmů a současně v nich ztvárnit hlavní úlohu. Jde o obdivuhodný výkon, neboť herecká příprava je velmi komplexní záležitostí, která se však mnohdy nemůže rovnat obsáhlým povinnostem režiséra či režisérky – tedy člověka, za nímž každý člen štábu chodí pro konečné rozlousknutí tisíce a jednoho problému.

Joan Crawford se narodila před 120 lety. Z velké části právě podle této absolutní herecké ikony vznikla stereotypní představa toho, jak vypadá profesionální hollywoodská star. V tom dobrém, ale i v tom špatném. Na jednu stranu neúnavná dříčka, která se vypracovala z ničeho a každý kus své osoby věnovala kariéře. Na druhou stranu excentrická a zlomená žena se zcela nefunkčním osobním životem. Její dcera Christina vydala nedlouho po smrti Joan výbušnou knihu Mommie Dearest (Drahá maminko), která se od té doby stala maskotem všech „tell all“ biografií. Popisovala v ní předně údajně šokující počínání Crawford jako matky. Na její motivy promptně vznikl film, který se měl předvést to nejlepší, co může Hollywood nabídnout. Stal se však jedním z nejslavnějších průšvihů všech dob.

Netflix nepochybně umí vyprodukovat zajímavé filmy, potažmo umožňuje vděčnou distribuci kvalitním projektům, jimž by se v kinech nedostalo pozornosti. Často však nabízí druhořadé zboží a z pozice mazaného obchodníka přihlíží, jak roste poptávka zcela nezávisle na jindy kruciální kvalitě. Momentálně nejsledovanější film s názvem Mea Culpa má extrémně špatné ohlasy od kritické i divácké obce a zdá se, že svérázný tvůrce Tyler Perry vyvolává trapnost a kýč trochu naschvál.

V zámoří i u nás se letos objevila spousta životopisných snímků, které sice vykazují nezanedbatelné kvality, zároveň je však nelze označit za kdovíjak výrazná či zapamatovatelná díla. Vrcholem tohoto trendu je na Netflixu pár dní dostupný Maestro, jenž bohatý a bouřlivý život skladatele Leonarda Bernsteina prezentuje skoro až banálně. Co se to se současnými biografiemi děje?

Na plátně často zneklidňující a výbušný herec, jehož nezaměnitelný šeptavý hlas jako kdyby svolával démony k tajemnému rituálu, pracuje v sedmdesáti letech víc než kdy dřív. John Malkovich obdržel hned za svou první filmovou roli z roku 1984 nominaci na Oscara, miluje divadlo a hudbu a zůstává životním optimistou i ve chvílích, kdy ztrácí své příbuzné nebo když přichází o hromadu peněz. Žádný hollywoodský herec rovněž nehrál sám sebe v natolik kultovním filmu jako on.

Jména hollywoodských velikánů Martina Scorseseho a Ridleyho Scotta patří mezi nejskloňovanější jména letošního podzimu. Zatímco první z nich se strhujícím způsobem vypořádal s tříapůlhodinovou stopáží u své novinky Zabijáci rozkvetlého měsíce, na toho druhého se v souvislosti s Napoleonem snáší spíš kritika – ať už kvůli historickým nepřesnostem, překotnosti verze pro kina anebo zaměnitelnosti bitevních scén, jež jen uznale pokukují po Bondarčukově klasice Vojna a mír z 60. let.

William Friedkin byl osobnost v pravém slova smyslu. Sice měl pověst sukničkáře a sebestředného umělce, jenž na začátku divokých 70. let stanul na hollywoodském piedestalu a uměl si to vychutnávat, avšak jeho přínos a nekonečně upřímný názor na kinematografii utvářely a budou utvářet příští generace tvůrců. A to nejen díky Vymítači ďábla, jímž Friedkin, jenž zemřel ve věku 87 let, pomohl zažehnout éru moderních a extrémně výdělečných blockbusterů.

64letý americký herec Kevin Spacey byl na sklonku letošního července osvobozen z obvinění od čtyř mužů ohledně sexuálního obtěžování, útoků a znásilnění, jimž čelil u londýnského soudu. Pro Spaceyho jde o druhé soudní vítězství poté, co v říjnu 2022 New Yorku vyhrál soud, kde jej z pokusu o znásilnění před více než třiceti lety obvinil herec Anthony Rapp. Novinové titulky píšou „Kevin Spacey je nevinen“, řada fanoušků a fanynek volá po odplatě na žalujících a objevují se spekulace, že se držitel dvou Oscarů může brzy vrátit na plátna kin a na obrazovky. Situace je však podstatně složitější. Odložme na chvíli emoce a zkusme se podívat na fakta. Jak funguje spravedlnost, a jak funguje Hollywood.

V souvislosti s nově vydaným akčním dramatem Matka bychom měli brát na zřetel zejména dvě věci. Jennifer Lopez ani po padesátce nepřestává prahnout po titulu akční královny a Netflix pokračuje ve znehodnocování dříve populárních námětů a rovněž nadaných režisérů a režisérek. Nyní to odnesla Novozélanďanka Niki Caro (Pán velryb), která natočila bezzubý kompilát rodinných a špionážních klišé bez jakéhokoli autorského otisku.