Režisér filmu Hany říká: „Český film se bojí dělat chyby.“

Michal Samir: Aktuální pocity z natáčení jsou únava, euforie a očekávání, jak film dopadne. Včera jsme zjistili, že přestože je film natočený a v našem případě tím pádem i sestříhaný, je stále na padesáti procentech. Zbytek dožene zvukový design. Přestože je Hany jednozáběrový film, stříhat budeme. Ale zvukem.

Matěj Chlupáček: Podle mě je to poprvé, co jsme s Michalem dělali projekt, který dopadl přesně tak, jak jsme si vysnili. Film je natočený na tři záběry, které jsou digitálně propojené v jeden, ve střižně se tak nedá nic přizpůsobit. Je pro mě obrovské překvapení, že jsme na place nemuseli dělat ani jeden kompromis. Jak řekl Michal, uvědomění si, že zvuková složka bude v našem případě mnohem zásadnější než je tomu kdekoli jinde, je vlastně stejnou výzvou jako fakt, že nestříháme.

Matěj: Proč producentství. My to s Michalem máme poslední dobou nastaveno tak, že všechny projekty děláme pospolu. Spíš šlo o logické vyústění toho, co budu dělat, když tentokrát nebudu film režírovat. S Michalem jsme se shodli na tom, že by producentství bylo nejlogičtější pozicí. Přišlo mi rozumné vzít si na sebe zodpovědnost za finance, za to, že film splní naší společnou vizi. Na filmu jsem se podílel i jako technický supervizor, stejně jako se Michal na Bez doteku podílel jako herecký supervizor.

Matěj: Celkový rozpočet nepřekročí 6 milionů korun.

Michal: Úplně na začátku, když jsme ještě nevěděli, kdo z nás bude film režírovat, zaznělo slovní spojení "generační výpověď". Já jsem člověk, který rád pozoruje. Když jsem omylem v baru, sedím někde v rohu a jen tak se na lidi dívám a poslouchám, co si říkají. Nasávám tu atmosféru. Současná společnost, věkově zhruba mezi 18-30 lety, je společnost escapismu, únikářství. V rámci toho, kolik mají možností a svobody, jsou lidé pod takovým tlakem, že se s tím často nejsou schopní srovnat. Schovají se za nějakou svojí představu, že jsou třeba umělci. K čemuž já mám docela blízko. Strávil jsem tři roky na herecké škole v Anglii. Potom jsem přijel sem, pracoval jsem s Matějem na filmu Bez doteku a potkal tu hereckou, uměleckou komunitu. A zjistil jsem, že je to tu úplně stejné jako v Anglii. Že ty mladé, umělecké komunity jsou stejné všude a archetypy postav jsou v nich totožné.

Hany pojednává o generaci umělců, do které se my dva s Matějem - ať už chceme, nebo ne - musíme počítat. A to jsou lidé, kteří mají sny, mají představy, ale přijde mi, že málokdo je schopen pro ně něco reálně dělat. A potom, když se to nedaří, a člověk vlastně ani neví proč, společnost od něho začne očekávat, že když je ten umělec, tak by měl něco tvořit. A on neví, jak začít, neví, jak by do toho mohl vstoupit. A tak se prostě zasekává. Najednou zjišťuje, že se v tom životě vlastně trošku nudí, že to nikam nevede, že se točí dokola.

A tohle všechno eskaluje v agresi. Což jsem pochopil v Británii, když tam dva roky zpátky v létě proběhly demonstrace, kdy lidé vymlátili půlku Londýna. To nebyla žádná cílená demonstrace, to byly děti, co si nasadily šátky, protože už je to na hřištích, nádražích a v parcích nebavilo. Šly a jediné, co uměly, bylo otravovat a ničit. Což je něco, co je ve filmu Hany také použito. Motiv - z nudy, do otrávenosti a do agrese. Ono to zní, že točíme chcípáckej film. Ale já všem říkám a všude propaguji, že jde o komedii, o absurdní komedii. Pojednává to o společnosti, která se v tom motá, přestože by třeba ani nemusela.

Matěj: Film je sice jednozáběrový, ale dva a půl měsíce se zkoušelo s herci. Natáčení tím pádem mentálně probíhalo už dříve. Samotná realizace byla jen taková tečka. Přišli jsme na lokaci, ale všechno už jsme dávno viděli, všechno bylo dávno připravené a my jsme opravdu jen zasadili figurky, se kterými jsme dva a půl měsíce zkoušeli, včetně epizodních roliček v druhých a třetích plánech. Ti všichni ve filmu mají velkou roli, protože propojují scény. Ty všechny jsme zasadili do prostoru v Plzni a už jsme si to tam jenom tak naposled sjeli. Během těch tří dní několikrát a potom jsme dali dohromad ten nejlepší "tejk".

Matěj: My jsme si v Praze našli lokace, ale město nám bohužel nevyšlo finančně vstříc, nebyli bychom schopní to s našimi finančními možnostmi natočit. Proto jsme začali hledat jinde. Když jsme byli na festivalu Finále Plzeň s filmem Bez doteku, šli jsme se mezi projekcemi projít a přišli jsme do ulice Bezručova, koukali jsme na to a říkali: "Ty vole, to je vono! Tady to musíme natočit. Tady je to přesně takový, jak jsme si to představovali." Potom jsme začali chodit po těch malých obchodech, našli jsme vietnamskou večerku, která ve filmu je, našli jsme náměstí, tramvaje, park. Nějakým záhadným způsobem to v ulici Bezručova všechno bylo, všechno navazovalo, takže už to stačilo jen propojit. Scénář se překvapivě kvůli lokacím a prostředí neupravoval. Naopak, lokace vyšly vstříc scénáři, což bylo neuvěřitelné. A zároveň nám vyšlo vstříc město, Plzeň pro nás tedy byla ideální volbou.

Proč točit jednozáběrový film je čistě umělecká věc. Z producentského hlediska to není ničím výhodnější, naopak si myslím, že to s sebou nese ohromný stres a risk. Když jsme například točili poslední den, zkolabovala nám herečka hlavní ženské role Hanka Vagnerová, přijela pro ní sanitka. Poté, co Hanka nabrala zpátky síly, aby mohla točit, byla jedna hodina ráno. Náš kameraman se podíval na hodinky a říkal: "Tak, dneska máme dotočnou, v pět hodin svítá a čeká nás ještě třetina filmu." A to je úskalí všeho. Když se to nevyladí přesně, jak má, člověk může skončit u toho, že film prostě nedotočí. Je to náročné. V tomto případě neexistuje varianta, že když to jeden den nevyjde, dodělá se to v den druhý, jak je tomu u jiných filmů.

Michal: Proč je Hany jednozáběrový film? Kvůli plynutí času. Je to o tom, jak lidem utíká čas mezi prsty. Čemuž jeden kontinuální záběr obrovsky pomáhá. Ve filmu nejsou pauzy, nejsou tam mezery, nevracíme se flashbacky někam zpátky. Naprosto kontinuálně jdeme s postavami tak, jak ony jdou životem. Ještě bych doplnil, o čem film je. Poukazuje hodně na propojení uměleckého světa - tak, jak ho vnímají lidé, kteří dělají film, divadlo, sochařství, literaturu - a toho reálného světa, který je ve filmu také reflektován.

V Hany jsou scény v baru, literární rozhovory, prostě takové ty kecy o ničem. Ale potom se v rámci záběru dostaneme do míst, kde se pohybuje úplně jiný typ lidí, lidé u piva, lidé doma v kuchyni u stolu, lidé, kteří procházejí ulicí. Ve filmu jsou momenty, kdy za našimi hrdiny prochází někdo s docela jiným problémem, s jiným rozpoložením a my se ho chytáme, abychom si na konci ulice chytili zase někoho jiného. Takže je to mozaika propojení toho světa, který funguje jako uzavřená bublina, vůči tomu reálnému světu okolo.

Michal: Neobjevilo se tam vůbec nic, s čím jsme nepočítali. My jsme si opravdu dali pozor, aby vše, co se ve filmu objevuje, bylo naše. To trošku zavání otázkou, jestli jsme měli prostor pro improvizaci. Když jsme zkoušeli, tak jsem samozřejmě herce připravoval na variantu, že až prostě půjdou tou dlouhou ulicí, že tam někdo bude, že tam někdo bude stát. A ten někdo na ně začne pokřikovat. Připravil jsem herce na to, jak na takové situace reagovat, abychom natáčení nemuseli zastavit. Jak se třeba připravit na to, když někdo spadne. S tím se počítalo v herectví.

Herci o svých postavách věděli tolik, byli s nimi sžití natolik, aby byli schopni reagovat v rámci dané situace. Nic takového se nám naštěstí nestalo, protože jsme měli denně 25 lockupů, policii, prostě jsme si to hlídali. A co se týče improvizací, byly tam momenty, kdy timing třeba o pár sekund nevyšel a herci to museli natáhnout. Ale byli na to připraveni, ve filmu to poznat není.

Matěj: Tím, že šlo jen o třídenní natáčení, jsme si na place mohli v rámci technických složek a věcí dovolit vše, co jsme chtěli. Některé umělecké složky měli menší či symbolické honoráře, například my s Michalem jsme celý film dělali za korunu. Práce na place jako taková ale nebyla samozřejmě žádným způsobem omezená.

Štáb čítal dohromady nějakých 120 lidí, společně s herci, což není málo. Shánění profesí nebylo nijak zásadně těžké. Vybrali jsme si lidi, které jsme chtěli. Někteří byli ze štábu filmu Bez doteku, někteří byli noví. Z těch zásadních jsme měli také nového kameramana Martina Žiarana a co se týče herců, drtivou většinu hlavních postav jsme měli obsazenou už dávno v našich hlavách, postavy byly psané na tělo. Zbytek, asi 30 postav, jsme castingovali přes agenturu. Měli jsme mnoho kol, nebyl to ten typický casting, kdy si pozveme 150 lidí a vybereme si, ale pozvali jsme si 150 lidí, pak jsme si pozvali 50 a tak dále, dále, dále, až jsme vybrali těch 30 nejlepších. A fungovalo to.

Myslím si, že se nám podařilo dát dohromady herecký ansámbl, který spolu 3 měsíce zkoušel, aby pak za 3 dny na place odvedl tu nejlepší práci. A vznikla, jak říká každý filmař, taková rodina, která byla u tohoto konkrétního filmu podle mě ale mnohem výraznější, než tomu bývá jindy. Členové štábu se sice viděli chvíli, ale projekt byl natolik náročný, intenzivní. Lidé spolu navíc bydleli v Plzni, neodjížděli vůbec domů. Podařilo se dát dohromady něco, co žije a dejchá doteď. Doufám, že to na Hany bude vidět.

Michal: Některé jsou dané, film bude mít premiéru na jaře příštího roku. To má v rukou distribuční společnost CinemArt. S tím, že propagace filmu u nás bude trošičku jiná. Chceme se vyhnout tomu, co třeba v současnosti dělají někteří filmoví tvůrci, kteří mají už půl roku před natáčením facebookovou stránku. Mě samotného už ty updaty nějak nebaví, spíš mě to otravuje. V našem případě bude takové ticho před bouří, o Hany relativně nikdo nebude vědět a potom, dva měsíce před premiérou, nějakým způsobem vytvoříme hype, kterej lidi do kina prostě pošle.

Michal: Ano. V traileru budeme normálně stříhat. Trailer bude agresivní, našláplý, vtipně brutální, stejně jako film. A ještě bych dodal k té jednozáběrové formě snímku. Včera jsme seděli na první projekci. A po deseti minutách jsme my i lidé z UPP, kteří se na to dívali s námi a film viděli poprvé, kompletně přestali vnímat, že sledujeme snímek, kde se nestříhá.

Ten způsob, kterým jsme Hany natočili, nestojí na jedné lokaci, ani omylem. Naopak, je to na mnoha a mnoha místech, nepůsobí to jednozáběrově. V žádném případě to nemá nic společného s filmy jako je třeba Ruská archa, nejde o jeden zdlouhavý záběr. Naopak, v Hany se furt mele, furt se tam něco děje, furt se jede ve třech plánech. Inspirovali jsme se třeba Kusturicou, i ta poetika nadsázky a nadreálna k tomu svádí. Není to klasický pohled do života, je to i herecky jiné, do určitý míry divadelnější. Je to stylizované. V našem filmu se pořád něco řeší. Ať už jde o pitomost nebo zajímavost. Lidé to nerozlišují a když řeší blbost, řeší ji s nasazením.

Michal: Hany vnímáme zčásti jako festivalový film. Doufáme, že ten jeden kontinuální záběr bude atraktivní.

Matěj: Rádi bychom film dostali alespoň na jeden velký festival.

Michal: Narozdíl od předchozího filmu chceme vyloženě designovat lidi, kteří budou mít festivalový život filmu na starosti. My s Matějem se tomu nedokážeme věnovat a potom se strašně divíme, že se film na žádném festivalu neukáže. Tím, že Hany má tu mladou dravost a určitou nesmlouvavost, ve formě i vyprávění, doufáme, že by to někde mohlo zapůsobit. A rádi bychom, aby se s filmem stalo něco podobného, co s naším předchozím snímkem. Bez doteku bylo koupené do Japonska, bylo by skvělé, kdyby se něco takového stalo s Hany ve více zemích.

Michal: V rámci technické stránky můžeme mluvit o Potomcích lidí. To není jednozáběrový film, ale režisér Alfonso Cuarón v něm používá až 15 minutové "tejky". Jeho nový film Gravitace začíná 17 minutovým záběrem. Režisér Cuarón je člověk, který si s tím hraje. A způsob, kterým zvládá podávat příběh, dění na plátně, je fantastický. Zrovna nedávno jsme se bavili, k jakému filmu bychom Hany přiřadili. A ať už to vyzní jakkoli egoisticky, nenašli jsme žádný film, který by byl ve stejném šuplíku jako ten náš.

Matěj: Před natáčením jsem viděl několik obrazů z filmu Soy Cuba Michaila Kalatozova. To je neuvěřitelným způsobem natočené, práce kamery je mnohem dál, než je práce kamery v Hany nebo prakticky téměř kdekoli jinde.

Kamera létá přes střechy, vyjíždí nahoru a vplouvá do bytu, kterým bez přerušení projde a vrátí se zpět na ulici do průvodu lidí, až na detail jednoho z nich. Neuvěřitelné věci. Kamera byla nějakým způsobem zachycená na laně. V některých momentech našeho filmu mi byl také velikou inspirací můj argentinský oblíbenec Gaspar Noé a jeho Zvrácený či Vejdi do prázdna.

Matěj: Takhle, já si myslím, že česká kinematografie začíná být zajímavější, než byla. V poslední době se rojí filmy, které stojí za pozornost. Ale jako v každé kinematografii, i tady jsou špatné a dobré filmy.

Matěj: V poslední době? To nevím. Ale vždy, když se řekne "dobrý český film", mi na mysl vyvstane Normal Julia Ševčíka. Myslím si, že je to výjimečný snímek. Naštěstí očividně nejsem sám, Ševčík bude točit v zahraniční produkci, podle scénáře Christophera Nolana film The Keys To The Street. Komu se to u nás povedlo? Normal je ojedinělý, takže je na jednu stranu dobře, že vznikl jen jeden. Je to film, na který se neprávem zapomenulo. Pak také samozřejmě Pouta, když jsme u těch klasičtějších struktur. Karamazovi Petra Zelenky. Takže vlastně pořád ty stejné filmy, které už jsem chválil dřív. Ale viděl jsem v poslední době nějaký český film, kdy bych si řekl: "wow!"?

Matěj: Toho je mnoho. Z poslední doby Velká nádhera Paola Sorrentina. Podle mě momentálně nejlepší žijící režisér, neuvěřitelná persona a génius, jehož všechny filmy miluji. A Velká nádhera, to je opravdu milník 21. století.

Michal: To jsme my za čtyřicet let.

Matěj: Možná, jestli nám to někdy půjde jako jemu. To se nedá, to je neuvěřitelný film, přičemž si myslím, že Sorrentino ani sám netuší, jak geniální věc natočil. Ještě jsem ale chtěl z těch českých děl pochválit Hořící keř. Z té aktuální tvorby jde opravdu o zásadní věc. O to je paradoxnější, že vznikla pro televizi. Přesto převyšuje kvalitami všechny dobové filmy poslední doby, které se snaží, jsou mnohdy i profesionálně vypadající, ale přesah je tam absolutně nulový. Drtivá většina tuzemské tvorby je v porovnání s Hořícím keřem úplně jiná filmařská liga.

Michal: Mně přijde, že český film má jeden problém, bojí se dělat chyby. Přijde mi, že jsou tady lidé z filmů trošku připosraný. Když se točí, dává se strašný pozor na to, aby se to mohlo vysílat v osm večer v televizi, aby se někdo neurazil, aby to mělo těch hezkých, nikoho neurážejících 60%, aby to byl film, kdy se nikdo nebude zlobit. Přijde mi, že se tady lidi bojí vzít na sebe tu zodpovědnost a alespoň se pokusit o nějaký originální přístup.

Matěj: Průměrný film se u nás prodává nejlépe. To je přesně ono.

Michal: Hany je taky trošku o tom. Vystupují tam lidé, kteří jsou plní energie a plní nápadů, které by byly strašně zajímavé, kdyby došly realizace. Ale ti lidé do toho nejdou. A když už se něco stane a natočí se film jako

Normal nebo Muži v říji, což je kompletně zapomenutý film, už si toho nikdo ani nevšimne. Třeba Muži v říji jsou technicky úplně mimo, ale ten film je fantastickej a ta obrazová stránka k tomu sedí. Jenomže lidi z oboru řeknou, že to je natočené televizně, jiní řeknou, že se v tom moc kecá. Ale ten celek má vizi, nápad, tam je něco, co chce ten člověk říct. A říká zajímavé věci. Stejně jako když tenkrát v Cannes odepsali Larse von Triera za ty "nacistické" řeči. Nikdo ani neviděl celou konferenci. Byla to zajímavá myšlenka, ze které když vyřízneš jednu větu, označíš ho za fašistu. A takhle je to jednodušší.

Michal: Já se na jednu stranu nedivím. Já být student, tak taky nechci dávat 170 korun za lístek. Dávám 170 korun za lístek jenom proto, že to dělám jako profesi, ale je to dost peněz. Pořád přemýšlím, jestli existuje nějaká cesta, aby Hany šlo do kin za 99 korun. Což mi přijde rozumná cena za český film. Ať se za Gravitaci platí dvě stovky, ale za český film?

Matěj: Na druhou stranu, příští rok jdou do kin Něžné vlny a Babovřesky 2. A zas budou plná kina, víš. I určitý český film si na sebe vydělá.

Michal: Pokud filmy svoje diváky natáhnou, ať si ceny nastaví vysoko, když ví, že se jim to vrátí. Ale bylo by super - a já vůbec nevím, jestli je to možný - kdyby tady fungoval nějaký systém, kdy se může cena vstupenek lišit podle toho, jaký typ akce to je. Když jdeš na fotbal a přijede Real Madrid, tak se taky platí za vstupenku pětkrát tolik než když přijede Příbram.

Matěj: Je to divnej koncept. Člověk jde do kina na Magnuska, zaplatí 170 korun. Pak jde do kina třeba na Piráty z Karibiku a zaplatí zase 170 korun. Je to film, pokaždé je to film, ale bohužel to, co film dává, se musí odlišit. Není možné chtít po divácích zaplatit takhle vysokou částku za lokální věc, která - ani ne kvalitami - nějakou mírou atraktivnosti, nemůže dosahovat toho, co by mělo 170 korun naplnit pro běžného diváka, který chodí do kina jednou za měsíc.

Michal: Tady se pořád mluví o tom, jak jsou lidé napružení. Když je v kinech český film, automaticky nejdou, neřeší, co to je za film. A to není jenom tím, že ty filmy jsou špatné. To je o tom, že divák ví, co dostane. Už z těch trailerů, z toho obsazení, z té propagace už víš dřív, než na to jdeš, jaký film to bude. Chybí tady moment překvapení.

Michal: Ono už k tomu došlo v případě Bez doteku. S Hany jdeme ještě dál. Ale proboha, ať se o Hany nemluví jako o experimentálním filmu, protože to experimentální film není. Ty tři záběry jenom podporují myšlenku. S experimentem to nemá co do činění.