Nejlepší horory všech dob

Téměř až dekadentní hnus. Začátky Sama Raimiho, budoucího filmového průvodce Spider-Mana, se nesly v duchu hororové absurdity jménem The Evil Dead (u nás též uváděno pod nudnými názvy Lesní duch a Smrtelné zlo). Ve filmu se skupinka lidí vydá do chatky uprostřed lesů a tam, jak už to tak bývá, je čeká střet s absolutním zlem. Následuje hodně krve, křiku, bolesti a černého humoru. The Evil Dead je zcela mimo měřítka. Ostatně, napadne vás jiný brutální horor, ve kterém vymění hlavní hrdina ruku za motorovku a dívku brutálně znásilní strom? Fakt to tam je! 100% originál.

Remaky jsou zlo! Většinou. Kruh je vzácná výjimka. Příběh putovní videokazety, na níž se podíváte a pak vám volá úchylný hlas, vidíte všude studnu a z televize na vás lezou mouchy a mrtvolně vypadající dívky, došel kultovního statusu již v rodném Japonsku. Jakkoli je originál vynikající, remake je ve svém tahu na branku strachu a brnkání na divácké nervy ještě o něco lepší. Americký Kruh je 111 minut trvající deprese, po které vám nebude dobře a kterou byste rozhodně neměli sledovat sami. Ještěže už dneska nikde nejsou VHSky. Člověk se po skončení aspoň nemusí bát vlastní videotéky.

Je to paradox. Na jedné straně je hororový žánr nejvíce mrzačený remaky (studia předělávají prakticky vše slavnější, co se v žánru urodilo), na té druhé jsou v hororech ty nejpamátnější předělávky (i v téhle TOPce se jich sešlo dost). Inu, když máte velké množství nových verzí, je veliká šance, že pár bude i opravdu dobrých. Mezi ty nejlepší patří Úsvit mrtvých Zacka Snydera, svižná variace na klasiku George A. Romera o světě, ve kterém převzali nadvládu nemrtví. Snyderova verze pádí dopředu ukrutnou rychlostí, hází jednu infarktovou scénu za druhou a do toho servíruje tunu památných hlášek. Prostě paráda, jež se svým kulometným tempem blíží videohrám. Jen nemáte v ruce ovladač. Napnutí ale budete stejně.

Čekali jste Paranormal Activity (2007)? Marně. Ano, je to sympatická žánrovka a díky ruční kameře dokáže slušně zvednout ze židle. Ale je to poměr 60 minut nudy vs. 30 minut strachu. To „prvnička“ v podobě Záhady Blair Witch je na tom výrazně líp. Útok na první signální začne hned zkraje a protože máme kameru v neustálem pohybu, je všechno výrazně intenzivnější. Ano, je to hra o jednom kole. Podruhé už Blair Witch nefunguje a je nepravděpodobné, že byste se k filmu vraceli. Ale to „první políbení“ je natolik mrazivé, že si místo v TOPce zaslouží. Jednorázovka, ale naprosto jedinečná.

Největší síla Čelistí, pramenící z toho, že mladičký Steven Spielberg co nejméně využíval samotného žraloka a pracoval spíše s tím, co nevidíme, vznikla zcela náhodou. Obří mechanická obluda vypověděla během natáčení službu a namísto poslušného stroje z ní byl kus nepoužitelného šrotu. Budoucí klasik musel divoce improvizovat, uzpůsobit scény i natáčení „slepým bodům“ a místo přímých útoků brnkat na nervy. A jak to panečku pěkně vyšlo! Těch pokusů o plagiát bylo bezpočet, žádný se ale originálu ani nepřiblížil. Čelisti byly a jsou jenom jedny. I když i tohle bylo fajn.

Nechceme říkat, že je nový Texaský masakr oproti originálu vyloženě slabý (i když je). Nechceme se ani navážet do jeho pokračování (přestože je otřesné a jeho autoři by si zasloužili smrt motorovou pilou). Je ale určitě smutné, pokud existuje nějaký dokonalý žánrový film a široká veřejnost zná jen jeho zmodernizované verze. Vy méně v žánru kovaní proto vězte, že „ten pravý“ masakr vznikl v roce 1974, natočil ho Tobe Hooper a jeho podoba vám pocuchá nervy. Deprese, bezvýchodná situace, hnus, kanibalismus a taková nenormální zabijácká rodinka. Zkrátka maso. Pěkně krvavé.

4 . Vetřelec (1979)

Ridley Scott byl vždy žánrově neuvěřitelně flexibilní autor, díky čemuž je prakticky celá jeho filmografie jednou velkou klasikou. Vetřelec je společně s Blade Runnerem (1982) tím nejoceňovanějším, co Scott natočil. Zatímco Blade Runner má své místo mezi nejlepšími sci-fi filmy všech dob (do budoucna počítejte s topkou), Vetřelec, ač taktéž patřící do sci-fi, je vnímán především jako excelentní horor. Ve Vetřelci to tvůrci vyhráli samotnou zrůdou – stvořit gotického predátora s kyselinou místo krve, to byl prostě geniální nápad. Scott naštěstí nezůstal jen u něj. Pohrál si s celkovým vizuálem, ve vedení nezvykle nechal ženu a celý film natočil podle hesla „čím méně toho vidíme, tím více se bojíme“. Excelentní práce, která nestárne.

Nikdo zřejmě nepochyboval a pokud ano, měl by si dát pohlavek. Hororová klasika o partě amerických polárníku, kteří zkříží síly s odolným šmejdem z vesmíru, nemůže v TOPce chybět. Svérázná adaptace povídky Who Goes There? zaujala v době svého uvedení přelomově nechutnými triky, které bez problémů zvládnou šokovat i dnešní diváky. Později se stal z Věci uznávaný kult i pro skvěle klaustrofobickou atmosféru plnou nedůvěry a perfektně gradovaný děj, vyvarující se dějových lapsů. Zkrátka dokonale zvládnutá žánrovka, jíž se John Carpenter navěky zapsal do hororových dějin.

Alfred Hitchcock bývá mylně označován za hororového režiséra. Ve skutečnosti se Hitchcock specializoval na thrillery a natočil jen pár hororů. Jedním z nich je Psycho. V souvislosti s ním se ovšem nelze divit, že je Hitchcock vnímán právě takto, neboť Psycho patří mezi nejslavnější kousky svého žánru. Zdánlivě jednoduchý příběh o šíleném chlapci a jeho ještě šílenější matce vešel do kronik vraždou ve sprše, jež je jednou z nejikoničtějších hollywoodských scén vůbec. Takhle se tvoří dějiny. Tenhle film vás rychle vyléčí z toho, abyste na dlouhých cestách dělali zastávky v podivně vypadajících motelech.

A máme vítěze! Vymítač ďábla své nesmrtelnosti dosáhl za pomoci kruté scenáristické vynalézavosti, která zastínila dokonce i samotný film. Ne každý Vymítače ďábla viděl. Každý ale zná scény nebohé malé holčičky s nezdravě vyhlížející pletí, jež otáčí hlavu o 360°, má smrtonosný chraplák a ze schodů sestupuje způsobem, že by se i největší šampion v limbu měl co učit. William Friedkin natočil neskutečně mrazivý příběh o dívce posedlé ďáblem a je v zásadě jedno, jestli věříte, nebo ne. Tenhle film vás donutí přemýšlet. Doporučujeme sledovat přes den za jasného slunečního světla.