Chaplin objevil duši filmu a skončil ve vyhnanství. Od Tulákova narození uplynulo 135 let

Charles Spencer Chaplin Jr. neměl oficiální doklad narození. Na svět však přišel roku 1899 zřejmě v jižní části Londýna do rodiny nepříliš výrazných varietních umělců. Po babičce byl i romského původu. Jeho rodiče se nedlouho po jeho narození rozešli (byť se nikdy nerozvedli) a otec nadále nepomáhal s výchovou svých dětí ani nepřispíval finančně.

Matka Hannah Chaplin se o své děti nezvládla bez pomoci starat a několikrát jí byly odebrány. Nakonec skončila v mentálním ústavu, který tehdy svým pacientům leda přihoršoval. Během Charlesova dospívání byla Hannah střídavě „na svobodě“ a „pod zámkem“, než v jeho čtrnácti letech trvale upadla do úplné nefunkčnosti a strávila zbytek života pod dohledem.  Chaplin tedy před tím, než se stal pohádkově úspěšným a bohatým, vyrůstal v chudobě a nejistotě buď s ne zcela svéprávnou matkou, na ulici, nebo ve školách pro opuštěné děti.

I přes tuto nešťastnou zkušenost se zhlédl v matčině světě varieté a jevištní zábavy. Na pódiu stál poprvé v pěti letech, když Hannah nebyla schopna vystoupit a vystrčili ho na pódium, aby zabavil dav. Vlastní zájem o vystupování a přípravu projevoval od svých devíti. Konexe z otcovy strany mu umožnily se přidat k chlapeckému hudebnímu uskupení, cestovat po Británii a vydělat alespoň trochu peněz.

Chaplin tvrdě pracoval na svém tanci a vystupování a jakmile nad ním Hannah ve třinácti ztratila poslední zbytky kontroly, vzdal Chaplin další vzdělávání nad rámec své jevištní kariéry. Zároveň ho to od tance začalo táhnout ke komedii. Tehdy začal postupně stoupat v hierarchii anglických a londýnských divadelních skupin a postupně si získával davy.

Když v roce 1914, ve svých 24 letech, poprvé přičichl k filmu, byl už uznávanou britskou celebritou a měl za sebou dokonce úspěšné turné po Spojených státech. Během druhého cesty po Americe přijal pozvání do New Yorku, kde se blíž seznámil s kamerou. Okamžitě pochopil, co mu toto médium nabízí. Mezi jeho manažery panovala obava, že je Chaplin moc mladý, aby se lidé zajímali o jeho komediální řemeslo, nasadil si tedy před prvním natáčením malý knírek – dost velký, aby ho vizuálně ostaršil, ale dost malý, aby nebránil výhledu na jeho grimasy.

To byl první krok k vytvoření Tuláka, neboli Trampa, jeho nejslavnější postavy. K jeho úplnému zformování zahrnujícímu další rekvizity jako nepadnoucí oblek, hůlku a buřinku v tu chvíli chyběly jen dva dny. Svět filmu byl zkrátka zásadně rychlejší než dnes. A stejně rychle vystřelila k nebi i Chaplinova kariéra, když se jeho tvář v podobě Trampa rozšířila po celém světě. Lidé si okamžitě zamilovali obraz jakéhosi poťouchlého bůžka neplechy, který se často vysmívá autoritám a zosobňuje nespoutaného ducha nižších vrstev.

Chaplin se přesídlil do Spojených států a vybudoval obří impérium. Stal se nejúspěšnějším a nejbohatším filmařem své doby a brzy začal projevovat zájem své postavení zužitkovat lépe než k prostoduché zábavě. Tak vznikl v roce 1921 celovečerní Kid, v němž se Tulák stará o osiřelého chlapce. Ve velmi jednoduchém námětu samozřejmě ožily všechny Chaplinovy trýznivé vzpomínky na vlastní dětství a ze snímku dodnes sálají upřímné a syrové emoce. Tehdy se naplno zrodil Chaplin – génius, který dal filmu srdce a duši. Humanistický velikán, který využívá svůj obrovský úspěch k tomu, aby něco řekl. Samozřejmě, že Chaplin ani zdaleka neobjevil humanismus a nebyl prvním, kdo v jeho jménu tvořil filmy. Jeho bezprecedentní postavení ho však stavělo nad všechny ostatní.

Chaplinova moc rostla v míře, že se mu na nějakou dobu podařilo vymanit z rodícího se filmařského systému a vystavět vlastní infrastrukturu, v níž si mohl dělat, co chtěl. Dokonce jako jediný filmař úspěšně ignoroval přechod do zvukové éry a nedialogové filmy s Tulákem točil ještě ve třicátých letech. Zlí jazykové popisují jeho určitou aroganci a velikášství – zcela prý uvěřil vlastní pověsti. Jenže kdo by odolal? Kult Chaplinovy osobnosti neexistoval jen mezi masami, ale i mezi smetánkou. S odhodláním Velkého Gatsbyho okolo sebe vybudoval okruh prominentních lidí z celého kulturního prostoru a pořádal pro ně opulentní hostiny a setkání, která vypadala právě tak, jak si nezřízené párty jazzové éry představujete. Sám se ale přitom vždy situoval do pozice intelektuála, který je nad tím vším. Nebyla však veřejná osobnost, která by se nechtěla představit u Chaplinů doma.

Koncem třicátých let se jeho postavení začalo hroutit. Vzhledem ke své životní zkušenosti byl velmi oddaný socialista, což začalo být u elit Spojených států ještě o kus nežádanější než doposud. Nepomohlo mu, že patřil k prvním odpůrcům fašismu a nacismu, a to ještě v době, kdy americké vedení považovalo nacistické Německo za regulérního politického souputníka, s nímž se má zacházet s respektem. Už jen proto, že nám může pomoct od těch zpropadených komunistů! Chaplinova Diktátora, který prý rozhněval Hitlera do nepříčetnosti, dnes považujeme  za vrchol humanistické kinematografie, pro americké politiky byl ale dalším hřebíkem do Chaplinovy rakve.

Ve čtyřicátých letech se tedy stal ve Spojených státech přítěží. Nepomohly mu jeho právem kritizované styky s velmi mladými ženami a dívkami, které zaplňovaly bulvár a jen podtrhávaly stále silněji prosazovaný obraz morálně zvrhlého, zdegenerovaného komunistického elitáře. Přestože i Chaplin nakonec adoptoval dialogy, jeho filmy (přestože nadále skvělé – možná nejlepší, jaké kdy točil) začaly rapidně vycházet z módy a vydělávat méně a méně peněz. Když se tedy během vrcholu období honu na rudé čarodějnice v roce 1951 vydal na premiéru svého nádherného nostalgického opusu Světla ramp do domovského Londýna, chopili se Američané šance a zrušili mu povolení pobytu. Chaplin se do svého světa nesměl vrátit.

Ani zdaleka nebyl na mizině, mohl se tedy usídlit ve Švýcarsku a relativně pohodlně žít život na krásné usedlosti. Vzhledem k tomu, že své vyhoštění považoval za akt zrady, se nikdy nesnížil k tomu, aby vynaložil jakoukoliv snahu se do Spojených států vrátit. Vyslal jen svou manželku vyřešit otázku majetku a dalších právních náležitostí. Média o konci Chaplinovy kariéry (a přestože ještě v Evropě natočil filmy, skutečně se jednalo o konec jeho kariéry coby velkého a zásadního filmaře) psala jako o největším osobním krachu filmové historie. V mnoha ohledech nešlo o přehánění.

Pro člověka zvyklého být středem světa šlo o těžké časy. Chaplin propadl pocitům zahořklosti a sebelítosti, jichž se nikdy zcela nezbavil. Samozřejmě, že když o nějakých deset let později v Americe skončila nejtvrdší éra pronásledování levicově smýšlejících lidí, mohl by se zřejmě vrátit. Nepřekvapivě se o to nepokusil, hrdost mu to nedovolila. Až o dvě desítky let později, v gestu vnímaném jako hledání odpuštění, ho pozvala americká Akademie s nabídkou udělení čestného Oscara za celoživotní dílo. Charles dlouho zvažoval, nakonec se ale do Spojených států skutečně alespoň na chvíli vrátil. Ve svých 83 letech vystoupal na pódium a se slzami v očích přijal dvanáctiminutové standing ovation – nejdelší v oscarové historii. Následně se vrátil do Švýcarska, kde dožil dalších pět let, než v roce 1978 zemřel v 88 letech s vědomým, že jeho odkaz byl znovunalezen a doceněn.

Jak vidno, Chaplin je mnohem víc než jen Tulák. Málokterý jeden filmař měl v rukou tolik moci nad každým aspektem filmové produkce. A málokterý filmař o tolik přišel. Jeho význam pro dějiny je ale nesmazatelný. A přestože se dnes máme na dějiny tendenci dívat s větším nadhledem, než abychom romanticky uctívali individuální osobnosti a přisuzovali jim až nadlidské schopnosti, stále je lákavé přijmout Chaplina jako jednoho z mála absolutních umělců filmového média, k němuž vzhlíželi jak jeho současníci, tak i následné generace.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox