Patří artefakty do muzea? Ani náhodou! Indiana Jones je legenda, ale skutečná archeologie vypadá trochu jinak

Sérii Indiana Jones asi nemusíme představovat. Od Dobyvatelů ztracené archy z roku 1981 se rozrostla ještě o Chrám zkázy, Poslední křížovou výpravu a Království křišťálové lebky, přičemž ve vývoji se právě nachází pátý celovečerák, v němž si Harrison Ford zahraje dobrodružného šarmantního archeologa. A to ještě nepočítáme přidruženou sérii Mladý Indiana Jones, na níž své režijní dovednosti pilovalo několik pozdějších velkých jmen včetně Franka Darabonta (Vykoupení z věznice Shawshank), a komiksové či videoherní adaptace.

První díl, který vzešel z hlavy George Lucase a natočil ho Steven Spielberg, nastavil pro pokračování jasný a efektivní trend. Byl současně retro filmem, v tomto případě zasazeným do třicátých let dvacátého století, poctou dobrodružným seriálům ze čtyřicátých let a také špičkovým blockbusterem své doby.

Ve specifickém světě série se potkávají kulturní či náboženské mýty a žánrové trendy s faktografickými aspekty minulosti. Indiana Jones není úplná fantasy a ještě v jednadvacátém století nabízí spoustu podnětů, k nimž se reální archeologové, ať už dané filmy milují, nebo je nenávidí, touží vyjadřovat.

Smithsonian Magazine na čtyřicáté výročí Dobyvatelů ztracené archy vyzpovídal několik známých amerických archeologů, kteří ochotně rozebrali jednak mýty, jež filmová série rozšířila, ale také všechny správné postřehy a poznatky z minulosti oboru.

George Lucas přišel na sklonku sedmdesátých let s nápadem věnovat archeologii filmového Jamese Bonda. Vymyslel neohroženého bílého hrdinu, jemuž krásné a svůdné ženy padají k nohám a zlotřilí padouši se musí sklonit před jeho intelektem a všeobjímajícími znalostmi. Indiana Jones vznikl především z Lucasovy a také Spielbergovy fascinace televizní tvorbou čtyřicátých a padesátých let, která oplývala dobrodružnými příběhy na pokračování a jež inspirovala už Star Wars.

Šlo zároveň o poněkud bezohledného a svéhlavého protagonistu, který jako kdyby odrážel uvolněnější éru šedesátek a ve Fordově podání navazoval spíše na hláškujícího pašeráka Hana Sola. Podle Billa Whitea z kalifornské univerzity Berkeley ale bylo obsazení Harrisona Forda zcela poplatné době. „Dobyvatelé byli zasazeni do třicátých let. Do doby, kdy 99 % archeologů tvořili muži bílé pleti,“ vysvětloval White, jenž spolupracuje afroamerickou komunitou a provádí veřejné vykopávky na Panenských ostrovech.

White popsal, že správné je rovněž vykreslení Indyho „zacházení s kulturním materiálem, protože přesně takhle se tehdy archeologové chovali k nalezištím, ženám a lidem odlišné barvy pleti.“ Indy podle něj „ignoruje bezpečnostní opatření, nenaslouchá přáním domorodých obyvatel a porušuje etické předpisy ohledně archeologických pozůstatků, které spíše zničí, než že by je uchoval.“

Právě dobrodružství Harrisona Forda, která jej postupně zavedla do Egypta při hledání Archy úmluvy, do Indie za posvátnými kameny Šankara, do Orientu za Svatým grálem a konečně do peruánských pralesů, kde nalezl mimozemské ostatky, ale mohou stát za proměnou, jíž moderní archeologie prochází. Stále populárnější obor se totiž odvrací od těch, kteří napodobují Indiana Jonese. Pořád sice najdeme bílé muže, kteří se prohlašují za skutečného Indiana Jonese, ale jinak se v dané oblasti rychle vyvíjí genderová diverzita.

„Archeologii dominují ženy – bílé ženy nad ní převzali vládu,“ tvrdí Alxandra Jones, zakladatelka neziskové archeologické komunity ve Washingtonu, která navyšuje povědomí o oboru prostřednictvím různých programů a veřejných akcí. Jones je Afroameričanka a tvrdí, že i po deseti letech v čele zmíněné organizace jsou lidé překvapeni, že na těchto událostech vystupuje právě ona.

Alexandra Jones si rovněž pochvaluje podporu, jaká se jí dostává od různých etnických menšin a budoucnost archeologie vidí právě v reprezentantech těchto komunit. Zdůrazňuje, že archeologie vyžaduje „vícehlasou perspektivu komunity, aby bylo možno studovat kulturu dané komunity.“ Podle Billa Whitea je totiž „archeologie humanitní věda a hodně záleží na tom, kdo vyhledává a zpracovává jednotlivá data.“

Mnohem více než globálnost a cestování do exotických míst je totiž pro archeologii klíčová lokálnost. Ve filmech je Indy profesorem archeologie na fiktivní Marshall College a jeho spolupracovník Marcus Brody (Denholm Elliott) vykonává funkci kurátora v muzeu, přičemž do terénu létají tisíce mil, znázorněných pověstnou montáží, kdy přes mapu směřuje červená linie. Právě tak si nyní většina lidí práci archeologů představuje.

A skutečně, tato zaměstnání, jaká zastávají Indy a Brody, byla specifická pro archeology na počátku dvacátého století. Dnes je ale situace odlišná. Až 90 % amerických archeologů pracuje v rámci širokého profesního pole známého jako „cultural resource management“ (CRM, v překladu management kulturních zdrojů). Tato organizace, jejíž činnost mohou vykonávat soukromé společnosti či federální agentury jako Správa národních parků, funguje převážně na byrokratické a legislativní úrovni.

Moderní archeologie spočívá v úmorném papírování a místa určená k průzkumu se vyhledávají daleko méně atraktivním způsobem než v Indiana Jonesovi. CRM archeologové většinou začnou kopat tam, kde už dávno kope někdo jiný. Podle Adriana Whittakera z firmy Far Western Anthropological Research Group je „výzkum odvozený od lokací, které jsme našli náhodou, nikoli od předem zacílených míst.“

Whittaker si všímá, že zatímco „Indiana Jones je v podstatě samostatný dobrodruh s malou podporou a konkurenčním vztahem s místními lidmi, CRM spoléhá na spolupráci s komunitami v rámci identifikace a ochrany zdrojů před zničením.“ Archeologové dnes primárně odhalují lokální tajemství za účelem kvalitnější interpretace minulosti. Příkladem může být loňské exhumování masových hrobů v Oklahomě na sté výročí masakru známého jako Tulsa Race, při němž bylo zavražděno na tři sta černochů.

Vedle toho dnes spočívá práce archeologů také v „monitorování stavebních aktivit a vyvozování stanov, jak stavební projekty ovlivní kmenové zdroje.“ Tak ji popisuje Kassie Rippee, archeoložka a historička se zaměřením na indiánský kmen Coquille. Daný obor obecně razí lidé, kteří milují ostatní lidi a kultury a chtějí vytvářet kvalitnější život pro komunitu a její potomky.

Archeologové pracují na rozdíl od Indyho mnohem blíže domovu a mohou trávit čas s rodinou, což jsme ve filmech neviděli a protagonista si prošel rozpadem vztahu s podobně vytíženým otcem. Američané se ostatně soustředí především na vlastní historii a pátrají po odkazu obyčejných lidí, jejichž osudy mohou mnohé dějinné zvraty objasnit. „Obyčejní lidé z minulosti zanechávají otisky v historických záznamech,“ tvrdí Stacey Camp z michiganské státní univerzity. „Historie některých lidí byla záměrně vymazána či pozměněna, jelikož náleželi do skupin, které byli opomíjeny či diskriminovány,“ vysvětlila Camp, jejíž současný projekt zkoumá životy japonských a amerických mužů v internačním táboře v Idaho za druhé světové války.

Možná nejslavnější frází filmové série je pověstná hláška „To patří do muzea!“. Podle Annalisy Heppner, archeoložky z Haffenrefferova muzea antropologie, je ale tento přístup mylný. „Neexistuje jediný předmět, který by patřil do muzea. Předměty náleží jejich komunitám,“ tvrdí odbornice, která rovněž kritizuje praxi muzeí, jež „návštěvníkům neumožňují dostatečně prozkoumat jejich popkulturní vlivy.“

Výstavy prý působí vyumělkovaně a navozují přesně ten dojem, že Indy zdvihá z piedestalu Křišťálovou lebku, přičemž problém vidí Heppner i v samotném pojmu artefakt. Ten podle ní „vytváří falešný narativ, že daný předmět je cenný pouze pro jeho vědeckou hodnotu, nebo protože vypadá cool.“ Těmto materiálům se místo toho má říkat „belongings", tedy osobní majetky, což cílí na vztah mezi předmětem a komunitou.

Archeologové jsou možná vděční, že se muzea o historické předměty starají, ale raději by věnovali větší pozornost jejich kontextu a významu. V tom jsou filmy o Indiana Jonesovi na jednu stranu přínosné, když učí bázni a respektu před pozůstatky minulosti, ať už těmi bájnými nebo skutečnými.

Na druhou stranu, všichni si pamatujeme poslední záběr z Dobyvatelů, v němž je Archa úmluvy ukládána do obrovského vládního skladu plného artefaktů. A něco takového, společně s ideou archeologů jakožto lovců pokladů, přežívá v daném oboru dodnes. „Tahle mentalita ‚Patří to do muzea‘ vyústila v to, že archeologické sklady jsou přecpány artefakty a nepřijímají kolekce,“ vysvětluje Stacey Camp. Špičky z oboru tedy primárně usilují o inovaci tradičního muzea, aby setřásli stín dobrodružné a fantaskní, byť v mnohém i inspirativní a pravdivé filmové série.

„Tyhle filmy jsou pro mnohé nás včetně archeologů radostným útěkem,“ završuje svůj názor Bill White, jenž prozradil, že právě Indiana Jones mu naočkoval touhu stát se archeologem. Podobně jako Jurský park o dekádu později inspiroval generaci paleontologů a dinosauřích expertů, také Indiana Jones a konkrétně Dobyvatelé ztracené archy si zaslouží uznání za to, jak dokázali převést dobrodružnou fikci do něčeho, co ovlivňuje významnou profesi a dodává jí bohatý historický rámec. „Chci, aby lidé mimo obor věděli, že takhle archeologie nevypadá,“ tvrdí White. „Ale nechci, aby pro ně ty filmy ztratily hodnotu coby fantazie, akce a dobrodružství.“