Harry Potter: Problém s filmovou Hermionou

V první řadě bych jen chtěl uvést na pravou míru, že nemám nic proti představitelce Emmě Watson jako takové. Dle mého to je velice talentovaná herečka, která mi z onoho hlavního tria vždy přišla herecky nejschopnější. Stejně tak nejsem nijak celkově zaujatý vůči postavě Hermiony. Můj problém s ní se týká výhradně jejího filmového ztvárnění. Je velice možné, že tento článek bude působit jako pozérské fňukání knižního znalce, který záměrně hledá ve filmových adaptací sebemenší chyby, aby tím vyzdvihl skvělost knižních předloh a nahonil si tak své ego. Jak knižní, tak i filmovou sérii mám rád. Až na Prince dvojí krve (2009) a částečně i druhou část posledního dílu se mi filmové adaptace líbily všechny. Je ale dost možné, že na vás tento článek bude působit dost hnidopišsky. Nicméně zároveň mi přišlo zajímavé se z toho vypsat.

Problém, který mám s filmovou Hermionou, je následující – je příliš dokonalá. Občas působí příliš archetypálně, nikoliv jako věrohodná postava. A co dělá postavu věrohodnou? Když je komplexní. Do jisté míry filmy určitě dobře zachytily Hermioninu inteligenci a schopnosti, ale zároveň z ní dělají až příliš dokonalou bytost, přičemž jediní, kdo dělají chyby, případně se chovají iracionálně, jsou lidé kolem ní. Například zatímco knižní Hermiona měla občas problém se socializací u ostatních studentů, filmová nic takového neřeší. Ale to je jen ždibec celého problému.

Pojďme si představit Hermionu Grangerovou tak, jak ji v rámci sedmi knih vytvořila Rowlingová. Hermiona je velice inteligentní, snaživá, vnímavá, empatická a odvážná. Zároveň ale dokáže být závistivá, do určité míry škodolibá, urážlivá, asociální a občas svou šprťáckou nesnesitelnou snaživostí připomíná Viktora Hujera z Marečku, podejte mi pero! (1976), případně Lízu Simpsonovou. Knižní Hermiona byla velice schopnou postavou, ale měla chyby. Výrazné. Naopak ta filmová až příliš připomíná dokonalou bytost, u které je nemožné, aby se nějakého přešlapu vůbec dopustila. První dva díly pod vedením Chrise Columba ještě Hermionu tolik nezdokonalovaly, ale i tak se v nich určité momentky najít daly. V Kameni mudrců (2001) například Hermiona naprosto nonšalantně řekne nahlas Voldemotovo jméno, i přestože k něčemu takovému se v té době odvážili pouze Brumbál a Harry. Stejně tak při zápolení s Ďáblovým osidlem Hermiona okamžitě reaguje vykouzlením světelného kouzla, čímž osvobodí Rona. Podobně tomu bylo i v knižní předloze, ale než situaci zachránila, na chvilku ji opustila její věhlasná logika a zazmatkovala. Když už je řeč o Ronovi, přílišné Hermionino zdokonalování odnesl ve filmech hlavně on.

Ron sice ani zdaleka není tak chytrý jako Hermiona, ale to neznamená, že by měl být okrádán o své chvilky zazářit. V předloze Tajemné komnaty (2002) to byl on, kdo Harrymu vysvětlil, co to je „mudlovský šmejd“, Hermiona ten výraz do té doby nikdy neslyšela. Ovšem ve filmu je s ním už dávno obeznámená. Vězeň z Azkabanu (2004) trochu přitvrdil. V tomto díle se jedna z dějových linek točila kolem otázky, zda Hermionin kocour Křivonožka sežral Ronovu „krysu“ Prašivku. A zatímco knižní předloha předkládala jejich hádku jako dětinskou z obou úhlů pohledu, filmové zpracování dělalo většího pitomce z Rona. Nemluvě také o tom, že z nějakého důvodu byl Ron okraden o svou hrdinskou větu, když se trio poprvé střetne se Siriusem Blackem. Větu „Jestli ho chcete zabít, musíte zabít i nás!“, původně pronesl Ron, což mu dodávalo nejen na hrdinskosti, ale posilňovalo jeho kamarádské pouto s Harrym. Ve filmu tuto větu však řekne Hermiona, čímž si veškerou slávu shrábla pro sebe. Když přeskočíme Ohnivý pohár (2005) (ke kterému se ale z jednoho určitého důvodu vrátíme), filmové pojetí Fénixůva řádu (2007) zas dělá s Hermiony převelikou drsňačku. Při prvním setkání s obrem Drápem, který ji náhle chytí a vynese do vzduchu (Ron se mezitím ztrapní tím, že ho flákne klackem do nohy, který se okamžitě zlomí), zachová chladnou hlavu a sebevědomě mu poručí, aby ji zase pustil, což samozřejmě zafunguje. V knižní předloze po Hermioně chňapne také, ale neuspěje. I tak je to ale pro Hermionu natolik hrozivý moment, že se začne třást strachy a tiše vzlykat. V knižní předloze Prince dvojí krve, ve kterém se řeší onen milostný trojúhelník „Ron, Hermiona, Levandule“, není vše černobílé. Ze žárlivosti na Rona si Hermiona pozve na oslavu profesora Křiklana Cormaca McLagana, aby se Ronovi pomstila za jeho randění s Levandulí. Film však Hermionu staví víc do role oběti a chudinky. Ale i přestože ten film nemám příliš v lásce musím uznat, že alespoň zde je část, která Hermionu už tolik nevelebí. Jedná se o scénu při tvorbě Doušku živé smrti, ve které Harry, díky učebnici Prince dvojí krve, bez problému zvládne lektvar namíchat. Nejenže Hermiona je zde stejně bezradná jako zbytek studentů, ale zároveň projevila vůči Harrymu známky závisti. Tak aspoň že tak. Nejhorší část je ale na konci, kdy se Harry rozhodne, že místo toho, aby se příští rok vrátil do Bradavic, půjde hledat Voldemortovy viteály. V knize jsou přítomni Ron i Hermiona. Oba ho statečně podpoří a ujistí, že s ním půjdou také. Ve filmu je však přítomná pouze Hermiona. Proč? Kdo ví. Dalo by se toho najít ještě více, ale zásadní pointa tkví v tom, že během sledování na mě Hermiona nikdy nepůsobila natolik uvěřitelně, jako třeba jiné postavy. A to protože byla zkrátka téměř bezchybná. A zrovna v sérii Harryho Pottera, kde se, mimo jiné, řeší i otázka poučení se z vlastních chyb a omylů, díky čemuž se z nás stávají i lepší lidé, to je děsná škoda.

S onou dokonalostí částečně souvisí i samotný Hermionin vzhled. Zatímco v prvních dvou dílech působila filmová Hermiona roztomile, od trojky (případně čtyřky) už se dala považovat za atraktivní. Samozřejmě neříkám, že měli herečku zošklivit, holt nám prostě hezky vyrostla, přičemž by byla škoda to zastiňovat. Její atraktivita však například zmařila scénu z Ohnivého poháru, odehrávající se během vánočního plesu. Ve filmu má Hermiona velkolepé entrée, kdy ve svých překrásných šatech schází dolů po schodech, přičemž všichni jsou z ní úplně uhranutí. No to je toho. Hermona byla krásná přeci i předtím. Proto ta scéna nemůže nijak zvlášť zapůsobit. V knize je však Hermionina proměna natolik výrazná, že dokonce ani Harry ji nemohl chvilku poznat. Aby bylo jasno, netvrdím, že Hermionina filmová atraktivita je nutně špatná, ale posilňuje ony zásadnější problémy, které se týkají její přílišné perfektnosti.

Dělat chyby je lidské. Stejně tak i něco neumět, neovládat, atd. Hermiona v knížkách je velice schopná, ale je to stále trojrozměrná postava. Díky tomu ji ale máme rádi, chápeme ji jako člověka, dokážeme se do ní vtělit. Ale filmy Hermioně až příliš nadržují. Nedaly prostor, aby diváci viděli i některé její negativnější části. Negativní emoce jako žárlivost a zlomyslnost patří k lidské nátuře. Díky nim jsou i kladné postavy autentičtější. Místo toho nám ale filmy příliš předhazují chytrou a drsnou frajerku. Samozřejmě chápu, že filmy jsou ve svém pojetí příběhu a postav mnohem omezenější, přesto si ale myslím, že postavu naší šprťácké sympaťačky mohly pojmout lépe. A když říkám lépe, myslím tím uvěřitelněji.