Články

Politika není písečkem pro slušné stavitele, kteří mají zájem na formování společných ideálů a nestarají se pouze o vlastní bábovičku. Bývalá slovenská hlava státu Zuzana Čaputová v dokumentárním portrétu Prezidentka, který mapuje její funkční období od překvapivého zvolení až po atentát na opozičně vyhraněného premiéra Roberta Fica, nastavuje přívětivou tvář idealistické a slušné političky, která se pokouší přiblížit lidu. Stominutový dokument ji zachycuje čistě v pracovním zápřahu, odkrývajíc reprezentativní funkci zákulisní a nakonec i veřejné rétoritky, která je nejen u našich východních sousedů nejsilnějším populistickým nástrojem, zvlášť podezřelým napojením na mediální schránku v případě Ficovy strany SMER. V mnoha směrech hodnotný projekt nicméně moc spoléhá na příhodně nastavený morální kompas a ve vztahu svého elegantního subjektu k teráriu politických žraloků zaujímá bezpečný odstup.

Stále není obvyklé, aby se český snímek dočkal své premiéry na věhlasném filmovém festivalu. Po dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, jenž byl uveden na letošním Berlinale, tu máme tento rok další počin, jenž se dočkal festivalové prestiže. Této pocty se dočkala novinka After Party, jež byla úspěšně představena na prestižním benátském festivalu. Úspěch snímku je výraznější ještě z důvodu, že se jedná o první režijní počin Vojtěcha Strakatého. Vážně ale dokáže u diváků tolik zarezonovat?

Cestopisný projekt Vandráci je divákům známý hlavně ze stejnojmenného seriálu z roku 2018, v němž Pavel Liška, Jan Révai a Hynek Bernard podnikali cestu střední Amerikou. Na úspěch seriálu navazuje celovečerní dokument Vandráci na ostrově lidojedů, kde populární trojice objevuje kulturu ostrova Papua Nová Guinea. Kromě poznávání života na ostrově snímek zabudoval fikční linii o spirituálním poutu s cestovatelem Miloslavem Stinglem a použil motiv loutkového divadla coby základ struktury vyprávění.

Dlouhé čekání je u konce a brány Kolosea se opět otvírají, aby zde gladiátoři jdoucí na smrt opět pozdravili císaře a za svůj život bojovali v hromadě písku a krve. Druhý Gladiátor (Gladiator II) přichází takřka čtvrt století po uctívané a oscarové jedničce, kterou nespočet diváků skoro božsky uctívá. Může u těchto diváků až příliš dlouho odkládaný sequel vlastně uspět? Zvládl Ridley Scott návrat do arény se ctí?

Psát v Hollywoodu sci-fi zápletky je po premiéře Tichého místa (A Quiet Place) o dost jednodušší. Poštvat na lidstvo agresivní vetřelce, kteří získávají převahu svými jasně vymezenými fyzickými či smyslovými devízami, se jeví jako nevyčerpatelný zdroj postapokalyptických scénářů. Do rozšiřující se kolekce podobných dystopií se přidává premiéra Hranice přežití (Elevation) s nynějším Kapitánem Amerikou Anthonym Mackiem, v níž nezničitelní brouci z hlubin země vyhladili většinu lidské populace. Přeživší se zdržují v horských pásmech s nadmořskou výškou přesahující 2440 metrů, která udává bezpečnou zónu, do níž brutální opancéřovaní „reapeři“ z neznámých důvodů nevkročí. Scénář si s kontextem obecně hlavu neláme, ale film za 90 minut nestačí nudit a v rámci schovávané před zabijáckými monstry si vede lépe než většina epizod The Last of Us.

Jestli má někdo ve fantaskní akční buddy komedii zachraňovat Vánoce, konkrétně uneseného Santu Clause (J.K. Simmons), pak jedině neúnavný hrdina Dwayne Johnson, sám o sobě v blockbusterové novince Red One pochybující, jestli vůbec vypadá jako běžný člověk. The Rock se v kinech předvádí jako Callum Drift, po pět století velitel Santovy ochranky s odborovou zkratkou ELF, jenž musí vousatého praotce Vánoc a s ním celý svět tahat z problémů spolu se zlobivcem čtvrtého stupně, stopařem a hackerem Jackem (Chris Evans). Tahle nehorázná dekonstrukce svátečního ducha v produkci Amazonu nevypadá na svou cenu zrovna krásně a nevykazuje „přemyšlenost“, tudíž se dočkáte jen velmi poctivého výplachu s řadou dobrých nápadů a vhodným morálním podhoubím.

Příznivci žánru true crime zažívají tento rok na české scéně malé žně. Tuzemští tvůrci nám naservírovali např. seriál Metoda Markovič: Hojer, mrazivé Manžele Stodolovy, Lesního vraha či dokumentární sérii Kauza Kramný. Na dokumentárním poli nyní režisér Jiří Sádek (Polednice) otevírá jeden z nejzáhadnějších kriminálních případů tohoto tisíciletí, smrt mladé Anety Rodové. Dokáže ovšem ve spletité pavučině otázek a nejasností přinést zásadní odpovědi? A pokouší se o to vůbec?

Když se objevily první zprávy o výrobě animované Pyšné princezny, názory byly dosti protichůdné. Jedni chválili snahu o vytvoření animované pohádky moderního střihu, která na prvních obrázcích navíc nevypadala vůbec špatně, další se pozastavovali nad jistou zbytečností remaku. Vážně je potřeba předělávka jedné z nejoblíbenějších československých pohádek? Na tuto otázku si možná většina z vás odpoví negativně, i přesto se ale sluší uznat, že tato pohádková modernizace dopadla více než důstojně.

Bedřich Smetana patřil k nejvýraznějším osobnostem českých dějin, a to zejména díky nepopiratelné zásluze o podobu naší národní hudby. Nejznámější tuzemský skladatel prožil velmi komplikovaný život. Tak komplikovaný, jako byla jeho osobnost. Bylo načase, aby se stala filmovým námětem. Televizní snímek Smetana přitom vznikl v kontextu současných společenských debat nejen o umění, ale především o umělcích. Jedním z jeho hlavních témat se zdá být konflikt vnímání uměleckého díla a vnímání umělce jako člověka.

Nenápadným a především nečekaným hitem letošního jara se stala bizarní nízkorozpočtová komedie Stovky bobrů (Hundreds of Beavers). V kinech ji sice vidělo jen pár tisíc diváků, v drtivé většině si ji však pochvalovali a ačkoli se nejedná o dokonalou, po všech stránkách vycizelovanou podívanou (jíž by pomohl hlavně odvážnější zásah střihačských nůžek), bezesporu jde o jeden z nejvtipnějších počinů posledních let. Nejde však zdaleka o první dílo tvůrčí dvojice Mike Cheslik a Ryland Brickson Cole Tews – jde totiž o jejich druhé dílo.

Dokumentaristé David Čálek a Benjamin Tuček sledují reportéra Českého rozhlasu Martina Dorazína na jeho misi v ukrajinském pohraničí, které je pod útokem ruské armády. Navštěvují hlavně ukrajinské civilisty, kteří z toho či onoho důvodu odmítají opustit svou domovinu a tvrdohlavě zdvihají vůči Rusku prostředníček.

Amerika je skvělá země. Úvodní slova zbožňovaného trháku Kmotr jsou vyrytá do popkultury stejně jako do lišáckého vědomí obchodních, potažmo i politických sloganů mnoha velkých jmen západního kapitalismu. Také nesmlouvavý právník Roy Cohn (Jeremy Strong), vzhledem a charakterem spíš čertův vyslanec nežli člověk, pod svými křídly nabádá mladého realitního byznysmana Donalda Trumpa (Sebastian Stan) k bezpodmínečné službě vlasti, v níž lze spoustu finančních pastí ilegálně obcházet. Filmový životopis The Apprentice: Příběh Trumpa (The Apprentice) na dvou hodinách líčí přerod idealistického obchodníka v bestii zámořské vrcholové scény, na níž můžete uspět pouze následováním tří pravidel – vždy útočit, popírat a nikdy, nikdy nepřiznávat vlastní porážku.

Novinka Konkláve (Conclave) se řítí do kin jako jeden z titulů, který může hlasitě promluvit do žebříčků filmů roku a blížící se oscarové sezóny. Má k tomu ostatně všechny předpoklady. Za kameru totiž usedl čím dál vyhledávanější režisér Edward Berger, jehož adaptace knižní klasiky Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues) si došla pro devět oscarových nominací, z čehož čtyři proměnila. I tentokrát se obklopil silnou látkou a potvrzuje, že se rozhodně vyplatí jeho kariéru sledovat.

Jiří Strach je jednou z režijních jistot České televize. Jedná se o tvůrce, na jehož jméno publikum slyší a prakticky každý jeho počin se promění v divácký hit. Ostatně není to tak dlouho, co na ČT slavila úspěch druhá řada Docenta. Nyní se ale filmař vrátil k žánru, s nímž se vedle pohádek nejvíce proslavil a vybudoval si na něm svůj režijní kredit – k mysteriózním kriminálkám. V těchto vodách slavil úspěch díky sériím Ďáblova lest, Ztracená brána či Labyrint a novinka Lovec by se tedy dala považovat za sázku za jistotu. Může zde ale nabídnout ještě něco zajímavého a nového?

Dramat z druhé světové války není nikdy dost (to je míněno ironicky.) A Joseph Goebbels patří k jedněm z nejvíce fascinujících historických figur této doby. Jeho vášnivý antisemitismus, jako každá manifestace absolutního zla, stejně jako jeho propagandistický talent a fanatická oddanost Hitlerovi z něj dělají zrůdu, od níž nejde odvrátit zrak. Můžeme ale po osmdesáti letech neúnavného zírání ještě zahlédnout něco nového?