Čarodějka rozehrává slibný příběh. Obrací ale svá vlastní kouzla proti sobě

Reimaginace klasických děl je nevděčná práce, nicméně dnešní doba přeje alternativním kontinuitám. Adaptace divadelního muzikálu, který je sám adaptací románu Gregoryho Maguireho z poloviny devadesátých let, převrací schémata jednoho z nejmilovanějších fantasy filmů všech dob – Čaroděje ze země Oz. Čarodějka (Wicked: Part I) dekonstruuje klasický příběh jednoduchého dobra a jednorozměrného zla a mění pohádkový příběh v tragédii.

Po porážce Zlé čarodějnice ze Západu, kterou na konci klasického příběhu svede Dorotka, se obyvatelé pohádkové země Oz radují. Všeobecné veselení z čarodějčiny smrti ale trochu rozesmutní Glindu, Hodnou čarodějnici z Jihu (Ariana Grande), která oslavujícím obyvatelům vypráví skutečný příběh o Čaroději ze země Oz. Elphaba (Cynthia Erivo) se narodila s fyzickým defektem – zelenou kůží. Navzdory ostrakizaci ze strany vrstevníků a nenávistného otce se dostane na prestižní školu, kde místní učitelka čarodějnictví Morrible (Michelle Yeoh) rozezná dívčin talent pro magii a vezme ji pod své ochranné křídlo. Její spolubydlící se stává oblíbená, ale povrchní a zprvu neempatická Glinda. Elphabino studium komplikuje nejen věčné soupeření s Glindou a nepřijetí ze strany spolužáků, ale také vzestup podivné zlovůle vůči mluvícím zvířatům.

Příběh se vymezuje vůči nejslavnějším adaptacím i předloze Lymana Franka Bauma jako takové. Divadelní muzikálová adaptace a tím i celovečerní film, který zachycuje jeho první polovinu, se ale formálními a stylistickými prostředky odkazuje ke slavnému Čaroději ze země Oz z roku 1939 od Victora Flemingaa Kinga Vidora. Třebaže by se na první pohled mohlo zdát, že jde o prequel, představuje Čarodějka ve skutečnosti alternativní kontinuitu. Hlavní zbraní Čarodějky je přitom právě kontrast vzhledu pestrobarevného muzikálu a tragického příběhu. Sympatické postavy se dostávají na okraj společnosti, pevná přátelství se trhají, iluze se bortí a když víme, jak původní Čaroděj ze země Oz končí, je nám jasné, že v této kontinuitě to nemůže dopadnout dobře.

Film se drží vizuální poetiky Flemingova a Vidorova snímku, přitom nechává pod muzikálovými čísly, křiklavými barvami a vyprávěním o prvních láskách probleskovat alegorii na vzestup nacismu, motivy rodičovského týrání, manželskou nevěru, pokrytectví dospívajících, rasismus, nebo satiru na prázdná levicová gesta. Kontrast cukrkandlové muzikálové poetiky a vážných témat je místy funkční, většina scén je postavena do velkolepých kulis, obývaných pestrobarevnými postavami, mezi nimiž vynikne skrytá zlomyslnost o to působivěji. Je to jako iluze pohádkového světa, jehož obyvatelé si na pohádkový svět jen hrají, což divákovi snadněji umožňuje vklouznout do pozice Elphaby, která ochutnává drsnou realitu surreálného světa z té nejhorší stránky.

Třebaže snímek staví hlavně na polaritě dobra a zla představeného v původním Čaroději ze země Oz, i tak jasně definuje, kde leží dobro a kde zlo. Zároveň si snímek sice vytyčil mít v hlavní roli pozitivní verzi slavné antagonistky, nicméně kolem ní vystavěl poměrně klasický příběh podceňované a utlačované hrdinky, její cesty na vrchol a vymezení se vůči autoritám hlasitým zpěvem a němým úžasem okolo stojících postav. Přestože film do značné míry paroduje kýč, daří se mu i pomocí muzikálové formy neúmyslně sklouznout do vlastního kýčovitého pojetí. A to i způsobem, jakým zachází s původní předlohou.

Původní muzikál totiž značně obrousil některé tvrdé hrany Maguireho románu a jisté jeho aspekty přetváří tak, aby byl pro diváka snesitelnější. Film tyto úpravy přebírá, a tak trochu tím zrazuje svou funkci dodat postavám Baumovy knihy a Flemingova-Vidorova filmu mnohem temnější tón. To trochu komplikuje i produkční rozhodnutí neadaptovat rozmáchlý muzikál do jednoho snímku, aby tvůrci nemuseli vynechávat písně důležité pro děj, ale rozdělit jej do dvou celovečerních filmů. Navíc přidali pár dalších scén a dějových linek, takže celá první polovina je nakonec delší než původní divadelní verze, kterou adaptuje. Čarodějka tedy představuje projekt, který se snaží být větší než život, vrstevnatý, podvratný, a tak rozmáchlý a velkolepý, že potřebuje dva dlouhé filmy. Problém ovšem je, že první polovina muzikálu příliš nefunguje jako samostatný film, navíc se místy stává tím kýčem, proti němuž brojí.

První dějství je především expoziční a věnuje značnou část stopáže ustavování postav a jejich vztahů, aby s nimi mohlo druhé dějství pracovat. Ustavování vztahů se tím stává náplní téměř tříhodinového filmu a odsouvá jiné motivy na vedlejší kolej. Jeden z těch motivů – blížící se holocaust mluvících zvířat - je paradoxně mnohem důležitější pro Čarodějku jako pro celek. Jednoduše sledujeme relativně dlouhý muzikál, jenž nám během necelých tří hodin přislíbí, kde všude se v dalším filmu rozjede pořádné drama. Místy zbytečná rozvleklost některých linií nicméně značně brzdí tempo vyprávění natolik, že na poměrně velké časové ploše film odvypráví pouze nezbytné minimum.

Naštěstí film vyplňuje dramatické scény funkčními hudebními čísly, v nichž se zapojuje celý filmový prostor, takže to vypadá, že společně s herci tančí celá místnost včetně kulis, za což zodpovídá především práce kamery. Řemeslně dobře zvládnutá muzikálová forma poskytuje dobrý rámec pro hořké drama, které by mohlo postupovat mnohem rychleji.

Pokud jste již Čarodějku viděli, neváhejte ji ohodnotit na Kinoboxu. Podívejte se také na žebříček nejlepších filmů tohoto roku.