Klaunovy Vánoce jsou jen pro otrlé. Brutálnější horor tu nebyl už desítky let
Morální debatu stranou, snad jen s krátkým vysvětlením, co vlastně takový béčkový výtažek toho „nejhoršího“ z kečupových tradičních slasherů v kinech pohledává. Snímek v Severní Americe prošel bez hodnocení cenzorské komise pouze s doporučením, že rodiče by měli zvážit projekce pro nezletilé. Voilà, na internetu trendující závěr drsné trilogie Damiena Leoneho, jehož pořizovací cena činí dva miliony dolarů, vydělal jen v zámoří přes padesát milionů. U nás na něj mládež do osmnácti let nesmí ani v doprovodu rodičů, což se nezdá být nijak přehnaným krokem.
Leone přímo pokračuje v příběhu své ambiciózní dvojky, v níž během 140 minut poštval zmrtvýchvstalého klauna Arta (David Howard Thornton) na provinční městečko v čase věnovaném halloweenským koledníkům. Samotná nadpřirozená entita s nejnepříjemnějším úsměvem si zvesela chodila pro nadílku, kterou ale následně sama rozdávala ve formě násilí, jež bylo místy opravdu nechutné. Jen pro představu – nejvíc nešťastná oběť skončí zaživa skalpovaná s usekanými končetinami a stále ještě mrká, když jí Art do velmi otevřených ran na obličeji nasype sůl. To vše doprovázené i zabijákovým křepčením a šíleným šklebem.
Bezcitné monstrum přece našlo přemožitelku v dospívající dívce Sienně (Lauren LaVera), která s Artem musela bojovat prostřednictvím poněkud halucinogenní mytologie. Stala se halloweenskou variací komiksové hrdinky a se speciální zbraní dokázala klauna poslat na onen svět, ať už to v Leoneho příběhu znamená cokoli pekelného. Art má nicméně vánoční vroubek a po několika letech v limbu přichází fušovat do řemesla Santovi, jehož tělnatého personifikátora v baru podrobí mučení snad ještě útrpnějšímu než zmíněnou oběť ve druhém filmu – překonává možná i proslulou scénu s ženou a tupou pilou z prvního Terrifiera, jehož Leone po sérii kraťasů se svým zvráceným antihrdinou uvedl na pár hororových festivalech a zaujal cílenou komunitu.
Co do násilí se tvůrci opravdu překonali a Art, pochodující většinu filmu v Santově obleku a s velkým pytlem plným nástrojů bolestné zkázy, obdarovává občany velmi diverzifikovaně bez ohledu na jejich věk, pohlaví či rasu. Ano, odnáší to i děti, i když vždy mimo záběr. Co taková jatka, ředěná navazující linkou traumatizované a k dalšímu odboji šikované Sienny, ve vás vlastně mohou vyvolávat? Záleží na úhlu pohledu a dlouhodobých preferencích. Divácká odrůda známá jako hororoví fandové by měla zaplesat, pokud spadá do té podkategorie ujíždějící a odkojené zmíněnými vyvražďovačkami osmdesátek. Tehdy se kreativita maskérů a trikařů vymkla z kloubů a lidskou fyziognomii s důrazem na vnitřní orgány jsme mohli detailně studovat každoročně v desítkách až stovkách hororů nejen z USA, ale také z Itálie či Japonska.
Jim se Terrifier už léta klaní třeba tím, jak mysticky charakterizuje svého ikonického záporáka. Art je prostě nezastavitelný stroj, jenž má od dvojky svou psychologicky definovanou final girl. V podání rozjančeného mima Thorntona se nachází někde mezi ryze temnou a děsivou hrozbou Michaela Myerse a velmi černohumornými praktikami brakových žánrovek, které se společně se škodolibými vrahy, hrajícími vlastně první charakterové housle (víc si ostatně pamatujeme jména zabijáků než opozičních kladných sil), předháněly v brutalitě, často až groteskní, svých zdánlivě bezdůvodných činů.
Art je opět čirým potměšilým zlem, jež se v kontrastu s nejvýznamnějším křesťanským svátkem stává jaksi fascinujícím. Není to přitom zásluhou Leoneho snahy o prohlubování mytologie, která je pořád děravá a bezcílná. Dokážete-li se s ohledem na žánr naladit na velmi evidentní, i když skutečně černočerný humor, možná vám film najednou přijde jako perfektní nepřístupná komedie – jen z poněkud opačného ranku než v případě komiky Sachy Barona Cohena. Leonemu, jenž si materiál i sám střihal, se navíc daří tyhle relativně protichůdné aspekty vyvažovat – chvíli se bavíme jen z podstaty situace, kdy bezmezně zákeřná bytost sedá v hospodě na klín přiopilému Santovi, v dalším okamžiku už z blížící se exploze násilí začínáme být nervózní. A pak už často dlaně cukají směrem do našeho výhledu, když Art rozjede svou show.
Řeč je přitom čistě o scénách s klaunem, jejichž morbidní atraktivita překonává nepříliš objevné schéma kolem Sienny. LaVera předvádí v daných mantinelech nadstandardní fyzický i herecký výkon, ale zatím je vidět, že lidské postavy Leone umí využívat především jako objekty k rozšmelcování. Vyprávění má díky neustále přecházejícímu Artovi epizodický charakter a hrůzy s hrdinkou začneme prožívat až ve finále, jež Leone musel na žádost distribuující společnosti Cineverse prostříhat, a stopáž tak stlačit pod dvě hodiny. To se mu s výslednými 125 minutami těsně nepovedlo, ale zrovna při rutinním zúčtováním, načatým vůbec nejhorším mordem novodobé paměti a načichlém trochu lacinou biblickou asociací, je zkracování znát.
Některé předcházející pasáže oproti tomu rozmělňují nevyvážené tempo a opět se vtírá pocit, že ambice jsou na takhle lakonicky koncipovanou vyvražďovačku prostě zbytečně vysoko. Někdy to není ke škodě. Druhý díl stavěl na halloweenské tradici maskování identit, díky čemuž lidé skutečného Arta považovali za kohosi v jeho masce – klaun byl totiž po mediálně rozmázlých událostech jedničky v komunitě známým sériovým vrahem. Trojka v této kulturní reflexi pokračuje a zosobňuje ji mladá partnerská dvojice, jejíž ženská polovička Mia je nadšenou hostitelkou true crime podcastu. Touží zpovídat Siennu a dozvědět se, jak se cítila tváří v tvář absolutnímu zlu. „Když se mu podíváš do očí, co vidíš? Je tam duše…,“ rozjímá Mia před přítelem, podle něhož to skoro vypadá, že se chce s klaunem vyspat. „Nechci s ním souložit!,“ brání se influencerka a Art, poslouchající za dveřmi, zklamaně mávne rukou. S dvojicí se pak samozřejmě setká a její nezdravou fascinaci, prolezlou v celé populární kultuře této sebereflexivní doby, jí dá nechutně sežrat.
Klaunovy Vánoce selhávají spíš jako revenge příběh o poznamenané hrdince, která se tu tolik nerozvíjí. Pro jistotu úplně upozaděný je její bratr Jonathan, s jehož zapojením si Leone zjevně nevěděl rady. Hvězdou tak zůstává Art, jenž rozehrál tematickou antitezi pospolitých koled a kolem něhož panuje vtahující, dílem velmi znepokojivá, dílem i komicky laděná aura. Řemeslně se jedná o důstojnou retro podívanou, na níž je vyšší rozpočet znát, a jako nositel už etablované značky Terrifier se snímek ani v nejmenším nenechal zahanbit. A rozhodně dává smysl, že se připravuje i čtvrtý díl, který by mohl některé dosavadní mezery zalepit a ucelit tyhle brutální epizodky jako soudržnou ságu. A nebo jen vyjeví, že nic víc než brutální černohumorné epizodky v tom hledat prostě nemůžeme.
Nejdrastičtější filmový vrahoun moderní doby dle očekávání používá Santův červený převlek hlavně proto, že pěkně ladí s hektolitry prolité krve. Třetí Terrifier pokračuje v pozitivních trendech, ať už mluvíme o těch pro mnohé úchylnějších, vězících v maskách a efektech, nebo o černé komedii na téma dnešní fascinace násilím a jeho kamuflovaného kulturního zakořenění. Nic víc od téhle série zatím chtít nelze, v našich kinech se beztak vyjímá jako vzácný, velmi poctivě udělaný experiment.