V Česku jsme dosud z oficiální distribuce znali v podstatě jenom dva jihokorejské režiséry – vyhraněně artového, minimalistického Kim Ki-duka (3-iron, Luk, Čas, Dech, Pieta), jenž nedávno zemřel, a okázale manýristického Park Chan-wooka (Oldboy, Nebohá paní Pomsta, Komorná). Oběma jsou společné často extrémní náměty a otevřené záblesky násilí a sexu prokládané poetickými výjevy.
Pouze první z nich operoval s minimálními rozpočty a jeho filmová řeč má rysy samouka, zatímco druhý pracuje s poměrně vysokým budgetem a bohatou výpravou a napodobuje kdekoho. Momentálně však všechen dojem z jihokorejské kinematografie přebil Bong Joon-ho se svým snímkem Parazit. V databázích je hodnocený jako nejlepší jihokorejský film všech dob a nutno podotknout, že je i nejtypičtějším korejským filmem, jaký za dlouhou dobu vznikl.
Nejde zdaleka jen o způsob vyprávění a o pestrou paletu stylistických prostředků. Parazit je film s několika zásadními narativními twisty, po nichž předchozí děj nahlížíme výrazně jinak. Zároveň se tu velmi rychle střídají žánry od černé komedie přes sociální satiru až po thriller a téměř i horor. Je to film, jenž má jistou designovou eleganci, velmi dobře odsýpající tempo, skvěle vede diváckou pozornost a dovede překvapovat nečekanými zvraty. Čím je však Parazit tak totálně korejský a zároveň originální?
Země bohatých i chudých
Parazit je něco jako u nás Obecná škola, Kolja a Pelíšky dohromady. Jednak jsou tu dvě rodiny. Ti bohatí se jmenují Parkovi, chudí Kimovi – Park a Kim jsou přitom dvě nejčastější příjmení v Koreji. Kimovi se lstí infiltrují do domu k Parkovým, kdy jednotliví členové rodiny Kimů předstírají, že nově příchozí nejsou jejich příbuzní, ale jen známí. Korea je zemí, která obrovským způsobem lpí na rodinné soudržnosti a také na známostech a doporučování k práci. Obě dvě rodiny mají dvě děti, chlapce a dceru. Jedna rodina žije v suterénním tmavém a plesnivém bytě, druhá v luxusní několikapatrové prosluněné vile.
V celém snímku se tematizují klíčová sociologická a demografická data – Jižní Korea je zemí s mimořádnou hustotou obyvatelstva, zároveň státem, který má jedno z nejvyšších HDP na světě, a přitom je tu v rámci OECD (tedy těch nejvyspělejších zemí na světě) největší podíl chudých lidí – zhruba 15 %. Sociální kontrasty jsou tedy obrovské a film na nich staví hlavní konflikt.
Jižní Korea má také nejrychlejší internet na světě a druhé nejlepší zdravotnictví. Proto je tu tak významný motiv, že Kimovi nemají doma pořádný přístup k internetu, a proto je tak zásadní strašit infekčními chorobami v domě Parkových. Školáci mají jedny z nejlepších výsledků ve srovnávacích testech s ostatními zeměmi OECD, ale zároveň téměř každé dítě, jehož rodiče jsou aspoň trochu majetní, vyfasuje několik učitelů na doučování.
Kvůli přísným přijímacím zkouškám už na střední školy v zemi evidují nejvíc sebevražd nezletilých dětí na světě. Stejně tak celý školský systém produkuje obrovské množství převzdělaných absolventů univerzit, kteří nemají šanci najít práci. Právě o doučování a o nezaměstnanosti vysoce kvalifikovaných lidí je úvodní část Parazita.
Bílí žlutí Korejci
Pro Korejce, kteří stále víc opouštějí tradiční buddhismus a přecházejí na křesťanství, je rovněž typická zvláštní posedlost západní kulturou – touhou mít věci ze Západu, žít v západním stylu a prostředí, používat angličtinu a anglismy v korejštině, být už spíše „bílý“ než „žlutý“, udržovat tempo s technickým vývojem. A jediné, co si ponechávají, je obliba domácí kuchyně.
Opět, všechny tyto motivy v Parazitovi hrají svou roli. Nic z toho není využíváno nijak mechanicky a okázale, takže to zbytečně nebije do očí. Postavy jistě nejsou úplně schematické a víceméně každá překvapí nějakým odkrytým tajemstvím či nezvyklou polohou a vývojem, ale zároveň jsou všechny velmi typické, žádné výsostné lidské originály.
Film samozřejmě hodně pracuje se sociální předurčeností a zdůrazňuje, že prostředí formuje člověka víc, než si dovede připustit, a že jsme spíše produktem sociálních sil a tlaků než osobnostmi se svobodnou vůlí. Což je, mimochodem, něco, v co Korejci věří mnohem víc, než je zvykem u nás či na Západě.
To se odráží i v žánrové mozaice snímku, protože postavy jsou mnohem víc určované právě nastaveným žánrem než hlubinnou identitou a integritou. Toto střídání není obvyklé v americké či evropské kinematografii a může nás občas překvapit, jenomže pro Korejce jde o způsob, jak si užít víc zábavy za jedny peníze. Dostat víc žánrů najednou a střídat je rychle, aniž by se se zničilo nebo rozmlžilo celkové sdělení. Bong Joon-ho je trochu komerčně hollywoodský, trochu evropsky umělecký a do toho lehce ztřeštěně korejský. Je to mix, na nějž nejsme tolik zvyklí, ale neudělá se nám z něj špatně. Bong (česky bychom ho měli číst Pon) se snaží říct hodně věcí najednou, ale ne překotně.
Symbióza nositele a parazita
Kimovi se možná v domě Parkových chovají jako paraziti, ale je zjevné, že společenský organismus zde stojí na symbióze nositele a parazitů. Být parazitem není nutně negativní, ti nahoře svým způsobem chtějí být klamaní a nevadí jim být trochu zneužívaní, pokud se jinak zachová celkový status quo a role se neprohodí, k čemuž nikdy nedojde, leda přes mrtvoly. Navíc je tu oněch parazitů víc, žijí i v hlubších vrstvách. Celý dům o několika podlažích slouží jako přehledná metafora stratifikace společnosti.
Přitom těžko říct, zda se ono rozdělení nějak symbolicky týká rozpolcení Koreje na jižní a severní. Nezdá se, že by „lidé ze suterénu“ byli ti ideologicky indoktrinovaní nebo ztracení. Do určité míry se chovají mnohem kapitalističtěji a dravěji než pohodlní Parkovi, kteří jsou spíš aristokraté než tvrdí kapitalisté. Jistě, je tu téma hladu a ujídání zásob bohatším, ale těžko v tom vidět jednoduché politické stanovisko.
I posílání signálů zašifrovaných morseovkou není jednoduše voláním o pomoc seveřanů k jižanům, byť to v tom lze spatřovat. Jihokorejská kinematografie tematizuje rozdělení a odloučení neustále, že už ani není jasné, zda jde o hluboký národní smutek, klišé nebo jen o nepříznačný vehikl děje.
Bongovi se daří nejen to, že nás donutí fandit Kimovým natolik, až to občas vyvolává potlesk během promítání (sám jsem ho osobně dvakrát zažil) – ať už se zbaví protivné hospodyně pomocí alergenních broskví nebo se plazí po zemi pod stolem a gaučem, aby je Parkovi neviděli. Nechá je občas říkat i báječně vtipné věty typu: „Já bych taky byla tak hodná, kdybych byla tak bohatá. Ne, byla bych ještě hodnější!“ Což zní jako opilecké moudro, ale je v tom i hluboká pravda.
90%
Parazit rozhodně není rafinovaný film plný dvojznačností. Vše podává názorně a bez zbylého tajemství. Je velmi komfortní na sledování a vlastně vůbec neodpovídá tomu, co považujeme za náročnou podívanou. Ale přitom ho nikdy nemůžeme brát jenom jako oddechovou komedii. Na to řeže a bodá moc hluboko.