Recenze: Slunovrat - moderní společnost se vrací k pohanským rituálům. Zažije horor?

Dívka Dani (Florence Pugh) se nedlouho poté, co jí tragicky zemřeli rodiče a sestra, vydává se svým přítelem a třemi jeho kamarády do Švédska, aby se tam připojili k místní malé komunitě, která se v odlehlé lesní lokalitě chystá v rámci dávných severských pohanských tradic uctít slunovrat. Již během prvního obřadu však zažijí obrovský šok, na nějž rozhodně nebyli připraveni…

Asterův druhý snímek připomíná minimálně svým základním dějovým rámcem a některými dílčími aspekty kultovní (a žánrově těžko zařaditelný) "sektářský" film Rituál (The Wicker Man) ze 70. let (v roce 2006 vznikl stejnojmenný remake s Nicolasem Cagem v hlavní roli, jenž taktéž dosáhl kultovního statusu – ovšem pouze zásluhou své extrémní nepovedenosti).

Jádro obou filmů je hodně podobné – jde zde o střet představitelů vyspělé západní civilizace (v Rituálu je to záměrně ozvláštněno ještě ortodoxní křesťanskou vírou hlavní postavy) s velmi zvláštní uzavřenou komunitou, praktikující bizarní a mnohdy znepokojivé obřady. V různých aspektech, detailech a stylu vyprávění už se pak ale snímky více či méně liší. Zatímco Rituál je téměř prost násilí či klasických hororových prvků a jedním z jeho stěžejních poznávacích znamení jsou hudební a taneční (takřka muzikálové) scény, o Slunovratu se jistě bude mluvit jako o dlouhém, velmi pozvolna vyprávěném filmu se zvláštně poklidnou "vyšinutou" atmosférou a s okázalým zobrazováním velice brutálního násilí. Klíčové pasáže obvykle probíhají způsobem, že dlouho (kolikrát i několik minut) budované ticho před bouří nakonec (dle očekávání) ukončí skutečně drsný a děsivý výjev. Některé z nich působí kvůli svému chladně odtažitému, cynickému a někdy skoro až černohumornému snímání neadekvátně sadisticky. Diskutována nepochybně bude i jedna značně specifická (také velmi explicitní) sexuální scéna…

Žánrově se Slunovrat pohybuje někde mezi mysteriózním hororem a psychologickým thrillerem (a nic na tom nemění ani fakt, že obsahuje i několik zcela záměrných vtipných momentů a hlášek!). Nejvíce ocenit by ho tak mohli především fanoušci např. Davida Cronenberga, Romana Polanského, případně Darrena Aronofskyho. Některá okrajová a radikální díla zmiňovaných tvůrců (např. Příliš dokonalá podoba, Nájemník, matka!) mají svým celkovým dojmem ke Slunovratu relativně blízko. Z toho pak vcelku logicky vyplývá, že teenageři s popkornem a kolou, očekávající pouze další z nekonečné řady povrchních vyvražďovaček či laciných bububu slátanin, budou patrně dost otráveni z toho, že promarnili svůj drahocenný čas a peníze sledováním takovéto šíleně dlouhé a nudné úchylárny…

Ovšem ale ani z pozice diváka, který předem tuší, co ho zhruba čeká (a moc se na to těší), nelze Slunovrat považovat za dokonalý film. Na to jsou některé jeho scény až příliš (a bez hlubšího smyslu) natahované (a celkem zbytečně se tím lehce rozmělňuje napětí a nervozita), hlavní postavy nepřesvědčivě dlouho otálejí s odjezdem a nejasnému mizení svých přátel nedávají dostatečnou váhu (a omlouvat to jejich silnými studijními zájmy a záměry či narušenou psychikou nelze donekonečna). Navíc pro alespoň trochu přemýšlející a filmově sečtělé není nikterak obtížné celkem úspěšně dopředu odhadovat dějový vývoj, včetně závěru…

Nakonec ale přeci jen vítězí Ari Aster jako hlavní autor, jenž každou scénou (zpravidla velmi pečlivě komponovanou) dává sebevědomě najevo, že vše, co se před námi odehrává, vypadá a zní přesně tak, jak si přál (a to i navzdory tomu, že už nyní se mluví o možném vydání o cca 20 minut delší a údajně ještě více nepřístupné verzi). To samo o sobě by mělo alespoň částečně potěšit snad každého ryzího cinefila, jenž ke kinematografii přistupuje primárně skrze výrazné umělecké osobnosti. A jako malý bonus ještě naprosto otevřeně Aster tímto filmem nabádá k diskuzi na nadčasové, v současnosti opět převelice aktuální téma pomyslných hranic ne/tolerance zvyků a tradic při soužití zásadně odlišných kultur.

Hodnocení: 85%

Poznáte herce v ikonických siluetách? I. část