Recenze #2: Godzilla II Král monster - Větší, hlučnější a dražší. Je to správně?
Po Godzille (2014) a King Kongovi (2017) do kin vábí Godzilla s pořadovým číslem 2. Už samotný podtitul Král monster implikuje přítomnost dalších prehistorických živočichů a tím pádem i ultimátní rubačku apokalyptických rozměrů. Trailer takovou premisu jen potvrzuje a navrch přihazuje i spoustu honosných obrazových výjevů, které společně s kouzelnou hudbou sugestivně zprostředkovávají setkání až velkolepě posvátné, dojmově podobné návštěvě opulentních barokních kostelů.
Trailer:
S vědomím diametrální odlišnosti prvního a druhého dílu nelze opomenout alespoň krátké srovnání. Pokud bych měl být maximálně úsečný, poznamenal bych jen, že v pokračování je Godzilly o poznání více. Pokud bych měl být důkladnější, označil bych jedničku natočenou Garethem Edwardsem jako osobité uchopení celosvětového fenoménu, které ovšem svým minimalistickým (vzhledem k očekávání diváků) směřováním zdaleka všechny neuspokojilo. V opozici k autorskému pojetí revidujícímu konvence stojí pokračování Michaela Doughertyho, řešené přímočařeji a na první pohled divácky uspokojivěji – tedy mnohonásobným zmnožením monster a jejich vzájemných duelů. A pokud bych měl nabídnout čistě hodnotící pojetí, Edwards by zvítězil.
Ne že bych snad nebyl schopen užít si primitivní držkovanou za 175 miliónů dolarů a jako pseudochytrolín apriorně preferoval duchaplnější verzi. Důvod je jednoduše v tom, že Edwards svůj primární záměr naplňuje zdařileji než Dougherty – vystavuje napětí na neznámu, svůj triumf poodhaluje postupně, v náznacích a o to více pak finální klání funguje jako satisfakce za předchozí „strádání“.
Dougherty naopak svou sílu koncentruje v epickém konfliktu mytologických monster, jimž země včetně lidí slouží za užitečné rekvizity k destrukci (což se samozřejmě odehraje i v prvním díle, avšak ve značně nižším měřítku). Jenže při téhle epické válce nestvůr čnících do nebes dochází namísto opojného „wow efektu“ k udivenému „what the fuck“. Vizuální megalomanství zpočátku může působit atraktivně, velmi rychle se ale promění v epilepticky chaotické digitální orgie, z nichž bolí oči a mysl nevěřícně tápe, proč se ta halda peněž prošustrovala tak nesvědomitě (a podmanivost traileru je záhy ta tam).
Ano, je to velké, dokonce obrovské, je to také barevné a hlučné. Jenže velikost už dávno není něco, co by samo o sobě postačilo k získání přízně rozmazleného diváka, nehledě na sivá pozadí, z nichž sice náramně vystupují elektrické výboje titánů, po většinu stopáže ale spíše rozostřují dění na plátně.
Kvantitativně přemrštěný shluk postav, jejichž základní (a mnohdy i jedinou) funkcí je s užitím alespoň špetky logiky a nevhodně vážným výrazem osvětlit, proč se zrovna ta obří můra morduje s tím hořícím pterodaktylem na život a na smrt, a odkud že to k nám vlastně zavítali. Tahle osvětová činnost většinu z nich definitivně odlidšťuje, takže nakonec sdílíte počitky jen s mladou sympaťandou Millie Bobby Brown, dosud známou hlavně ze seriálu Stranger Things. Objeví se sice postava s argumentační rétorikou ne nepodobnou Thanosovi nebo Ozymandiasovi (Watchmen), bohužel oproti zmíněným vybudovanou na chatrných základech, bortících se takřka ihned po započnutí plánu.
Hudba Beara McCrearyho představuje funkční spojení klasického symfonického orchestru a dechových nástrojů, společně s tradičními japonskými instrumenty a sborem, rámované jak standardními bicími, tak japonskými taiko (ukázka). Bohužel je originální soundtrack, vzdávající hold japonským předchůdcům, barbarsky přehlušen kompilací skřeků, hluků a neidentifikovatelných zvuků.
Bylo by jednoduché a snad i opodstatněné namítat, že mezi formativní vlastnosti příběhů s Godzillou nespadají prokreslené charaktery a koherentní příběh. To by mohlo být shovívavě přehlédnuto, pokud by ostatní konstitutivní složky řádně fungovaly. Jenže ony nefungují, film se utápí v rozmáchlém nevkusu a diváka z kinosálu vypouští otupělého. Že by se příští rok přišedší Godzilla vs. Kong (2020) propíraných chyb vyvarovala?