Recenze: My Friend Dahmer - netradiční sonda do života budoucího vraždícího sociopata

Režisér filmu My Friend Dahmer (2017) Marc Meyers chtěl natočit film o tom, jaké bylo Jeffreyho dospívání. K tomu mu pomohlo, že jeden z Jeffreyho spolužáků (Alex Wolff v roli Derfa) ze střední školy napsal komiksovou knihu o tom, jaké bylo jeho přátelství s Jeffem Dahmerem. "My Friend Dahmer" se stalo předlohou pro scénář stejnojmenného filmu. A obě díla se držely reality, co to šlo. A to byť skutečně blízké přátelství Jeff neměl asi s nikým. Sonda do jeho života zprostředkovává tedy převážně to, jak "působil" na své okolí ve škole a jakým způsobem byl/nebyl schopen s vrstevníky interagovat.

Měla jsem to štěstí, že režisér byl v kině po promítání k dispozici k debatě o filmu. Zodpověděl tak zvídavé dotazy z publika, například proč si vybral právě tento příběh (stejně jako mě i jeho zajímají postavy sociopatů), jak složitý byl casting (překvapilo mě, že vybíral "jen" z cca 100 herců), kolikrát se přepisoval scénář (což mne zajímalo asi nejvíc a potěšilo mě, že nejméně pětkrát) a jak rozdílná je verze, co vidíme v kině, od té, kterou natočil (jako obvykle je v kinech nakonec nejméně o třetinu jiné složení, než je kompletní natočený materiál).

Jeff neměl úplně jednoduché dospívání. Vyrůstal na malém městě amerického středozápadu, rozváděli se mu rodiče, zjistil, že je homosexuál, od malička měl divné koníčky jako třeba sbírání přejetých vačic a potom se mu začaly v hlavě zjevovat stále víc psychopatické fantazie o tom, jak prožívá sex s lidmi, kteří jsou mrtví. Přidejte k tomu šílenou matku, otce chemika, co měl doma dostatek kyseliny, Jeffovy problémy s nadměrnou konzumací alkoholu a zálibu ve zvuku praskajících kostí a je jednoduché si představit, jak malý byl krůček od fantazií k jejich realizaci. 

Film se ale vůbec nevěnuje tomu jak, kdy a koho Jeff zabíjel. Takže pokud vás zajímá primárně ta vraždící fáze Jeffova života, pusťte si tento zajímavý dokument. Jeff je v něm překvapivě otevřený a spolupracující, i díky tomu se dozvídáme spoustu detailů ohledně průběhu incidentů samotných, stejně jako o jeho motivaci a pocitech po činu.

Snímek My Friend Dahmer ale zůstává spíš psychologickou studií dokumentující sociální vazby, které měl Jeff na střední škole, a prostředí, v němž vyrůstal. Nechybí pro sériové vrahy typické mučení/zabíjení zvířátek, ačkoliv k němu Jeff nemá tak jednoznačně pozitivní postoj jako jiní psychopati. Během 104 minut filmu se také dozvídáme, že Dahmer byl velmi slušný k dospělým, chodil upravený, uměl často lidi přemluvit k tomu, co od nich chtěl, a ve škole se díky zvýšené potřebě po pozornosti a ochoty spolužáků participovat stal tak trochu třídním šaškem. Nebo spíš smutným klaunem, který rád napodoboval postižené tím, že pro pobavení ostatních předstíral na veřejnosti epileptické a jiné záchvaty. Celkově je jeho příběh opravdu tragický.

Spoiler: A to, že ho nakonec ve vězení zavraždili, asi nikomu nepomůže k tomu, aby život Jeffa Dahmera vnímal jinak.

Mayers se ale nesnaží vraha primárně humanizovat. Spíš chce divákům ukázat, že ani psychopati jako Dahmer nevyrůstají ve vakuu a nejsou otevřeně krutí 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Meyers nenutí diváka, aby Dahmera primárně nenáviděl. Člověk si po zhlédnutí filmu bude spíš klást otázku, jestli tomu, jak to všechno dopadlo, šlo zabránit. Sám Dahmer totiž jako jeden z mála sériových vrahů projevoval později v životě opravdově vypadající lítost nad tím, co udělal. U několika obětí údajně ani nevěděl, jak/proč je zabil a celou dospělost ho prý fantazie o sexu s mrtvolami spíš děsily a trápily než cokoliv jiného. Nakonec je přičítal ďáblu.

Co se mi na filmu nelíbilo? U filmu, který popisuje dospívání budoucího násobného vraha, znásilňovače, kanibala a nekrofila člověk tak nějak podvědomě čeká, že jeho život bude naplněn více násilnostmi, než kolik snímek My Friend Dahmer nakonec ukazuje. Ale jakmile se smíříte s tím, že tenhle film není o tom, jak Jeff zabíjí, ale o tom, jak dospívá, není prakticky nic, co by vám na snímku mělo vadit. Mimo možná jedné příliš okaté symboliky s klaunem. Nebo toho, že se režisér rozhodl nedat do snímku informaci, že záchvaty, které Jeff hrál pro pobavení lidí ve škole, měl nakoukané primárně od své mámy (Anne Heche), nikoliv od designéra s obrnou. Předloze trošku vyčítám, že čtenářům předkládá myšlenkové pochody Jeffa tak, jako by je opravdu znala, zatímco to jsou spíš jen domněnky. Ale filmu samotnému toto neubližuje.

Co se mi na filmu líbilo? Humor, byť zasazený do velmi temného příběhu. Zpracování a úhel pohledu. To, že sám autor předlohy si uvědomoval, že on a skupina jeho kamarádů Jeffa vlastně zneužívají/ponižují rolí, do které ho dostali tím, že je svou jinakostí fascinoval. A že se Derf nebál to přiznat a čtenářům/divákům tak nabídnout i možnost, kdy možná o něco víc sympatizují s budoucím brutálním vrahem než s partou společnosti bezpochyby méně nebezpečných středoškoláků okolo něj. Zaujal mne herec v hlavní roli (Ross Lynch), který pečlivě nastudoval manýry Jeffa Dahmera, včetně jeho podivně toporné chůze a minimalistické mimiky. Kamera byla dobrá a celkově film pěkně vypadá. Sympatická role otce, který se podle všeho i v reálném životě snažil Jeffovi od dětství pomoct, jakkoliv nedostatečně.

Pro koho film je? Bezpochyby pro všechny ty, které zajímá Jeff Dahmer nebo sérioví vrazi a "true crime" obecně. Také ale pro fanoušky filmů žánru "coming of age". V roce 2017 se z tohoto žánru urodilo několik zajímavých exemplářů (Call Me by Your Name a Lady Bird) a My Friend Dahmer se může důstojně zařadit i do této škatulky. Až má člověk při sledování občas tendence zapomínat, jak špatně to celé dopadne, a říkat si, že to je "jen opravdu nešťastné dospívání". Dovětek na konci filmu vám ale připomene, že není.

Hodnocení: 80%