Recenze: Coco - nový animák razí heslo "ať žije smrt". Zábava, černý humor a nejlepší pixarovka na obzoru?

Ten film je tak dobře napsaný. Svět, který nám jeho tvůrci Lee Unkrich (Toy Story 2 a 3, Hledá se Nemo), Adrian Molina a Matthew Aldrich ve filmu prezentují, je tak komplexní, smysluplný a má až na jednu nebo dvě drobnosti opravdu soudržnou vnitřní logiku, že mne to nejen bavilo sledovat, ale i skutečně ohromilo.

U Pixarů (natož Disneyho) víte dopředu, do čeho jdete. Vždy to je film, který propaguje klasické lidské hodnoty jako přátelství, soudržnost a rodinu. A navíc má pokaždé za cíl vás nejen pobavit, ale i rozbrečet. A hodně si na tom dává záležet. Ale na mě z nějakého důvodu funguje jen polovina jejich filmů. Tedy správně (smích střídají slzy) jsem reagovala na: Toy Story: Příběh hraček (1995), Život brouka (1998), Ratatouille (2007), VALL-I (2008) a hlavně Vzhůru do oblak (2009). Ale vůbec na mne například nefungovalo V hlavě (2015) nebo Hledá se Nemo/Dory.

Z V hlavě jsem dokonce odešla chvilku před koncem, přiznávám, ačkoliv si uvědomuju, že to je kvalitní film, tak mne nebavil. Takže při vchodu do sálu s lístkem nadepsaným "Olaf/Coco" jsem nevěděla, jestli film spadne pro mě do té úžasné, nebo do spíš nudné poloviny od Pixaru. A z obsazení jsem se asi poprvé u pixarovských filmů navíc netěšila na nikoho konkrétního, takže mne tam skutečně nemělo co lákat. Mimo toho, že film bude asi dobře vypadat, bude hezky animovaný a je pravděpodobné, že se u něj aspoň párkrát zasměju. 

Ale musím se napřed zastavit u "krátkého" předfilmu Ledové království: Vánoce s Olafem (2017). O kontroverzi, která uvedení tohoto mini-animáku před hlavní atrakcí provázela, jsem před chodem do kinosálu nevěděla. Těšila jsem se na to, že hlavní film bude, jak je u Pixaru zvykem, uveden pár minutovým dojemně vtipným mini filmečkem. Když Olaf už ale švitořil patnáctou minutu a příběh nevypadal, že končí, trochu mne to rozladilo. Protože na rozdíl od Pixar-Disney filmů, Ledové království: Vánoce s Olafem je typická disneyovská blbůstka pro děti, ve které podle mě není nic moc zajímavého pro dospělé. A Olaf byl přesně ve stejném duchu, akorát víc zaměřený na marketing Vánoc. Takže nuda až opruz. A tahle nuda trvala přes 20 minut!

Proto naprosto chápu rozhořčení diváků v USA, kteří na to ještě ani nebyli upozorněni na vstupence jako my zde v Thajsku, že je čekají vlastně dva (nesourodé a kvalitativně úplně jiné) filmy. I proto se Olaf z vysílání v kinech stáhnul. Od poloviny prosince by tak před Coco již neměl být. A jelikož do České republiky jde Coco až 18. ledna 2018, tak vás to asi mine. Což je dobrá zpráva pro dospělé diváky, ale asi špatná pro jejich (malé) děti, které by z dalšího vnoru do světa Ledového království měly určitě radost. Takhle si budou muset ještě cca rok počkat na sequel.

Ale zpět ke Coco. Ve filmu se objeví dva světy. Svět živých a svět mrtvých. Malý Miguel (herecky i pěvecky nadaný Anthony Gonzales) se díky své rebelii proti rodinnému zákazu hudby dostane do světa mrtvých. A jakmile se tak stane, film dostane úplně jiný rozměr. Jak po stránce vizuální (nadchla mě podobně jako jsem zmiňovala, že mě dostaly barvičky filmu Thor: Ragnarok), tak po stránce scenáristické a herecké. Tam, kde ve světě živých jsou některé postavy příliš ploché a stereotypní, to svět mrtvých bohatě vynahrazuje. Mrtví totiž většinou mají vlastní, svébytnou a zajímavou osobnost i minulost. Vévodí jim Hector, umrlý nešťastník, který se nemůže na mexický svátek mrtvých podívat do světa živých, neboť do něj nemá vstupenku. Systém vydávání vstupenek zde nechci detailně popisovat, ale je skvěle vymyšlený a propracovaný a za mě filmu přidává mnohé body. Miguel záhy ve světě mrtvých na Hectora narazí a společně je napadne, jak si mohou vzájemně pomoci.

To, že se filmu povede mě rozbrečet, mi bylo jasné už v první minutě, kdy snímek ukázal titulní postavu: cca stoletou, nehybnou a prakticky němou prababičku Coco. Tak fantasticky vykreslenou stařenku jsem na plátně ještě neviděla. Chce se mi říct "styďte se, tvůrci, za tak laciné útočení na naše city", protože kdo by se nerozbrečel nad stařenkou, která vypadá jak Morla z Nekonečného příběhu (1984). Ale když ona byla tak dobře animovaná i použitá, že se jim to fakt nedá vyčítat. Stejně jako faktické odkazy na jiná díla, ať už na Danteho Božskou komedii, Burtonovy Ukradené Vánoce nebo Zemeckisův Návrat do budoucnosti. A na různé slavné osobnosti pocházející z Mexika. Protože dohromady vytváří velmi pestrý a zábavný snímek.

Ve filmu je spousta drobných vtípků a odkazů, kvůli kterým by se vyplatilo se na snímek mít možnost podívat znova doma. Aby si ho člověk mohl pauznout a všimnout si třeba, že úředníci v zemi mrtvých používají starý Macintosh, na dveřích do kanceláře mají ikonické A113, v zemi živých projíždí náklaďák firmy Pizza Planet, na stole jsou okrasy z Hledá se Nemo, piňaty mají tvar postaviček z Toy Story, jsou tam plakáty na nadcházející pixarovské filmy jako Úžasňákovi 2 (2018) atd. Je toho opravdu spousta.

Ale co možná ukazuje na kvalitu Coco nejvíc je fakt, že snímek prolomil i přísnou cenzorskou regulaci. Konkrétně v Číně, kde na obsah médií dohlíží tvrdá ruka veřejnosprávní agentury SAPPRFT. V jejích předpisech je uvedeno, že jakýkoliv film znázorňující nežádoucí prvky, mezi které mimo násilí patří i DUCHOVÉ (!), musí být změněn nebo zakázán. Pro zajímavost se můžete na znění toho pekelného zákazu podívat sem na bod 4. No a jelikož v Coco je převážná většina postav mrtvá a děj se odehrává nejvíc ve světě duchů, považovalo se za dopředu dané, že Coco do distribuce v Číně nepůjde. Ovšem cenzoři byli (údajně) filmem (a tím, jak ctí rodinu) sami tak dojatí, že ho pustili v nezměněné podobě. Což se považuje za nevídaný úspěch.

Co se mi na filmu nelíbilo? Já nemám moc ráda ten vzhled Disney dětských postaviček. S kulatejma obříma hlavama a absencí nějakých hranatějších tvarů obecně. Takže se mi moc nelíbil Migeelův obličej. Ale naštěstí ho půlku filmu má zakrytý. V příběhu je jedna scénáristická nedokonalost, která možná šla vysvětlit a zhojit jednou větou, ale ta tam bohužel nezazněla. Takže film má malinkatou dírku...

(mega spoiler: proč film ukazuje pouze cca 2 generace zemřelých si umím vysvětlit tím, že na další holt už není pamatováno nikým živým, přeci jen to nemůže jít už i kapacitně do nekonečna, ale fakt, že Hector nebyl schopen svou manželku ve světě mrtvých najít dřív a vysvětlit jí, co se stalo, mi připadalo podivně nedořešené. Přitom stačilo třeba říct: hledal jsem ji, ale nenašel. Nebo "nám outcastům není umožněno cestovat po světě mrtvých nebo vyhledávat adresy" atd. Stejně tak že Miguelova prababička Miguelovi neřekla, kdo je/není jeho dědeček. Ale to je detail).

Ale je opravdu malinká a není na závadu, pokud člověk vyloženě nechce rýpat.

Co se mi na filmu líbilo? Vizuál. Město mrtvých mělo údajně předobraz v mexickém městě Guanajuato, které svou barevností a skladbou trochu připomíná. Ale mně to připadalo ještě jako kdyby se město mrtvých vykřesalo ze zkřížení Města tisíce planet z Valeriana s městem Ásgard a planetou Sakaar z Thora. Úchvatné. Nápaditost choreografie různých postaviček. Například celá scéna s papájou je neuvěřitelně zajímavá a od toho choreografa chci vidět celý film. Coco je první pixarovský "písničkový" snímek a soundtrack byl povedený a stoprocentně bude nominovaný na Oscara. Neposlouchejte ho ale před zhlédnutím filmu, může sloužit jako spoiler. Sama jsem zvědavá, zda na Oscara bude jedna písnička nominovaná v té španělské nebo anglické verzi. A mezi nimi ještě jestli v té dětské nebo dospělé verzi. Gael García Bernal zpíval ve všech dobře. Úsměvný mexický naháč - věděli jste, že je to ohrožené plemeno? Film byl i tradičně velmi vtipný a obsahoval dost černého humoru. Za jednu z nejlepších hlášek filmu považuju když dospělá postava popřeje malému dítěti, aby co nejdříve umřelo.

Mini spoiler: Coco je také prvním pixarovským filmem, který přímo na kameru ukazuje smrt jedné z hlavních postav.

Taky se mi líbily postavičky duchovních průvodců po světě mrtvých. Kdo viděl Fantastická zvířata a kde je najít (2016) a umí si to vynásobit, tak asi ví. No a samozřejmě se mi líbily všechny předkládané emoce. Přiznávám, že jsem slzela nonstop celých posledních 30 minut filmu, a to mi už ukáplo pár slz předtím. Posledních pár scén jsem pak už měla vyložený problém s tím, abych dojetím nehýkala tak nahlas, že by to rušilo celé kino. A ještě jsem se děsila, že mi dojdou papírové kapesníky a nastane tenhle moment. 

Pro koho film je? Pro děti z funkčních, úplných nebo aspoň hluboce milujících rodin. Ty z těch nefunkčních by to mohlo příliš rozsekat, se obávám. Pro dospělé, kteří se chtějí pobavit a vizuálně se nechat ohromit. Pro fanoušky Pixar filmů. Pro ty, co se jím líbilo Vzhůru do oblak. Pro ty, kteří rádi brečí. Pro ty, kteří se potřebují vybrečet a nedaří se jim to. Pro muže, co chtějí udělat dojem na svůj protějšek svou citlivostí (aby jí/jeho poté rozsekali svou mužností). Pro ženy, které se nestydí za své slzy. Pro ty, co měli rádi pohádky od Hanse Christiana Andersena, akorát jim v nich vadila ta přílišná brutalita. Ale také pro ty, kteří se chtějí naučit pár slovíček ze španělštiny (které ještě neumí ze seriálu Taková moderní rodinka), dozvědět se něco o mexickém svátku mrtvých (Día de los Muertos, který mne osobně velmi zaujal) a přiznat si, že naučit se něco o jiných kulturách má něco do sebe.

Hodnocení: 93%