Odcházení: Všichni dělali víc, než museli!

"Pan režisér Václav Havel natáčel svůj první celovečerní film a neustále opakoval, že vlastně netuší, jak se to dělá," vzpomíná Jiří Macháček na natáčení filmu, v němž představuje tupého redaktora bulvárního deníku Fuj. "Tím v každém ze zúčastněných vyvolal pocit, že je třeba mu pomoct, což bylo příčinou takové kolektivní snahy, takové vůle vyhovět režisérovi, jakou jsem na žádném jiném natáčení nezaznamenal."

S tím se ztotožňují i další herci, Stanislav Zindulka či Eva Holubová: "Všichni dělali víc, než museli, víc než se od nich očekávalo."

"K tomu bylo vidět, že pana režiséra ta práce obšťastňuje a to nás motivovalo taky,"  pokračuje Macháček. "Navíc jsme věděli, že další film už točit nebude, že je jen jednou a dost, takže jsme se opravdu mohli přetrhnout, aby byl spokojen. A to nemluvím jen o hercích, to mluvím o celém štábu. Ještě jsem nepracoval s režisérem, který by dokázal prosadit svou vůli tak hluboce a přitom tak nepostřehnutelně jako režisér Havel."

Eva Holubová k tomu dodává, že občas se jí až chtělo brečet dojetím: "U Havla je výborné, že se neprožívá, mluví jasně, stručně a výstižně. Je velmi vědomý režisér se smyslem pro humor, ale ještě je tam něco nad tím. Dívá se na svět z nadhledu."

Mnohem věcněji se na vznik filmového Odcházení dívá režisérova manželka a představitelka hlavní ženské role Dagmar Havlová, která znovu používá i své dívčí příjmení Veškrnová. "Vaškova režie spočívala v tom, že nám nechával naprostou svobodu, a když se mu něco nelíbilo, tak to velmi důrazně a klidně dal najevo a nakonec vždycky dosáhl svého," líčí Havlová.

Každý člověk je někdy vtipný, někdy dojemný a někdy směšný, takový je prostě život. S tímto heslem vstupoval do natáčení představitel hlavní role, odcházejícího kancléře Riegera Josef Abrhám. "Můj hrdina zosobňuje svým způsobem modelový osud," říká držitel Českého lva za Šakalí léta. "Prožil významný, více či méně bohatý život, který v dosavadní podobě končí. Rieger v téhle fázi života neví, co bude dál. Má normální lidské vlastnosti a zároveň i povahu, která, řekněme, není úplně běžná. Zastával vysoký post, a když si na to člověk za dlouhou dobu zvykne, pak - když to najednou není - prožívá velkou změnu. Nesnáší to lehko, ale postupně se smiřuje s tím, že že všechno přestává fungovat jako dřív a skončí tím, že musí opustit přepychový dům a neví, kam vlastně jít," říká Abrhám.

"Role Ireny byla psána pro mě, ale nikoliv o mně," zdůrazňuje Dagmar Havlová. Přesto diváci asi shodné rysy hledat budou. "Byla jsem u vzniku hry, kdy ji Václav psal a četla první rukopis, takže jsem měla možnost sledovat, jak se vyvíjela. Hrála jsem ji nesmírně ráda, snažila jsem se v Ireně odkrýt nejniternější zákoutí její duše," říká o postavě, kterou původně měla hrát už na divadle, ale kvůli nemoci ji musela víceméně na poslední chvíli přepustit Zuzaně Stivínové.

První diváci byli zklamaní z toho, jak je film statický a že je to spíš divadlo než film. "Rozdílů mezi filmem a divadlem je mnoho," soudí Havel. "Například divadlo vidíte pořád v celku, nanejvýš je některý herec chvilku blíž než jiný, zatímco ve filmu máte možnost, ba i nutnost střídat detailní záběry s pohledy na větší celky a skákat z jednoho herce na druhého," vysvětluje pětasedmdesátiletý debutant. "U mne je to ztíženo ještě tím, že mé hry jsou založeny na jazyku, což film nemá moc rád. Jenomže když se to v mém textu neodříká přesně tak, jak je to napsáno, v celé, někdy až nesnesitelné délce, ztrácí to paradoxně smysl a začínát přerůstat v bezměrnou nudu. Je to divné, ale je to tak."

Největší změnou oproti divadelní verzi Odcházení je zrušení autorského hlasu, nicméně samotný režisér se ve filmu nakonec přece jen objeví osobně. Na malou chvíli, s jedinou, ale v kontextu jeho života a tvorby určitě zásadní větou.