David Vondráček

Publicista, scenárista a režisér. none;text-autospace:none" class="MsoNormal">Absolvoval gymnázium v Sokolově (1981), studia estetiky a filmové vědy na FF UK nedokončil. none;text-autospace:none" class="MsoNormal">Začal pracovat jako novinář, redaktor a scenárista, nejvíce pro publicistické pořady ČST (Sondy, Kamelot). Vybíral si témata politická (populismus republikánského vůdce Miroslava Sládka – Nespokojené náměstí, r. 1991), sociologická (nebezpečí krajní pravice i krajní levice – Touha po pořádku, r. 1992) i tabuizovaná (legionář roku 1945 odsouzený za kolaboraci – Dvacáté století Aloise Vocáska, r. 1995, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení – Návraty Franze Neubauera, r. 1993). none;text-autospace:none" class="MsoNormal">K nim se vracel i později, jako scenárista či režisér (v ČT Karle, přepni to!, 1994–95; Nadoraz, 1997–98; Reportéři ČT, od 2007; Fenomén dnes, 2007; příspěvky pro TV NOVA). none;text-autospace:none" class="MsoNormal">Větší režijní příležitost dostal v cyklech společnosti FEBIO. Využíval své zkušenosti ze „zapomenutých“ částí země a zachytil odcházející svět, mj. lidi, kteří dovedou drát peří, vyřezávat betlémy a pálit uhlí (Jak se žije v zapomenutých koutech, 1997), či situaci vesnic, kde nejsou kamenné obchody (Jak se žije pojízdným službám, 1998). Řadu snímků vykazujících velkou vnitřní energií ovlivnily bývalé prostory Sudet a blízkost Německa (Zpověď vojáka Wehrmachtu, 2003; Okno k sousedům – Češi v Bundeswehru a Návraty, oba 1998; Cestománie – Německo – Teče tudy Labe, 2001), často volil příběhy lidí nějakým způsobem vyčleněných ze společnosti, nebo neuznávajících většinový životní styl (Jak se žije komunistické a konzervativní mládeži, 1997; Jak se žije romským policajtům, 1998; Jak se žije zvěstovatelům, 1998; Jak se žije v protestu, 1999; Jak se žije s adrenalinem, 2000), přičemž nejednou zdůrazňoval sociální aspekt (Jak se žije bez práce, 1999, Jak se žije streetworkerům, 1999; Jak se žije žoldákům, 2000; Jak se žije po tragédii, 2000; Jak se žije stoletým, 2000). none;text-autospace:none" class="MsoNormal">Účastnil se i ryze sociálních cyklů Velcí a malí o týraných, zanedbávaných i zneužívaných dětech (Michal, Erik, oba 2007) a intimního cyklu Zpověď (Zpověď ženy, která až v dospělosti zjistila, kdo je její skutečná matka, 1999; Zpověď nejmladšího narkomana a dealera, 1999; Zpověď ženy, která pracovala pro pět amerických prezidentů, 2000). none;text-autospace:none" class="MsoNormal">Pro GEN natočil aktivistu tzv. třetího odboje Stanislava Drobného (2001), romskou zpěvačku Věru Bílou (2002), fotbalistu století Josefa Masopusta (2002) a filozofa Zdeňka Neubauera (2002). none;text-autospace:none" class="MsoNormal">Soustředil se i na ryze sociální sondy, ale i filmy vycházející z již zmiňované zkušenosti života v pohraničí. Ve snímku Romeo a Julie 2002 se vrátil k osudům manželského páru, který již v podobě scénáře zpracoval před 10 lety (Romeo a Julie 92, (1992) a popsal vztahový i existenční posun; v sérii Restart – Jak jsem nepotkal ryby aneb cesta z duševní nemoci (2007) představil pohnutý příběh Jiřího Pavla, syna spisovatele Oty Pavla; film Zapadlý vlastenec (2008) sledoval lékaře Víta Šlechtu, působícího v Podkrkonoší, který zaznamenává vzpomínky pacientů postižených politickými perzekucemi v 50. letech 20. století. Esej Do země (ne)zaslíbené (2008) zpracovává téma rodin, které přišly do vysídlených Sudet. Řada z nich ani po 60 letech s místem nesrostla a stále se vrací (ve vzpomínkách i výlety) do skutečných domovů. none;text-autospace:none" class="MsoNormal">V roce 2010 natočil dva dokumentární filmy pro ČT, a to Sbohem český koutku a dokument o vraždění německých civilistů po ukončení války v Čechách Zabíjení po česku. none;text-autospace:none" class="MsoNormal">V současné době dokončil dokumentární film Láska v hrobě, film vznikl bez jakékoli finanční podpory státních fondů, televizí nebo studií v produkci firmy YEKOT FILM.