Magnusek s.r.o. nabízí v Společně sami další vyšinutý film o sociopatických vražedných dětech

Abychom byli přesto korektní, nebude v recenzi zaznívat, že jde o film od Tomáše Magnuska, místo toho ho adresujme „Tomáši Magnuskovi s.r.o.“, proti čemuž jistě nejde vznášet námitky. Navíc to krásně podtrhává, jakým brandem se umělecká vize tvůrce Bastardů a Jedlíků stala.

Čím se takový film od Magnuska s.r.o. vyznačuje? Předně praští do očí absolutní technická odfláknutost. Nedávno jsme tu spílali u slovenského Fentasy nad nesrozumitelně namixovanou zvukovou stopou, tehdy ale tvůrci alespoň podlehli vlastním ambicím. Snaha o výrazný podkres vedla k tomu, že často nebylo fyzicky rozumět, co postavy říkají. Ve Společně sami můžeme tápat, i když hrdinové stojí v tiché místnosti bez hudebního doprovodu – i tehdy je dialog namixovaný tak mizerně, že budete mít dost možná potřebu jít se optat do promítací kabiny, jestli není rozbitá aparatura.

Obraz je také ošklivý, ale špatně zabraná scéna s příšernou obrazovou postprodukcí je pořád „jen“ estetický problém. Odfláknutý zvuk už znemožňuje film na základní rovině konzumovat. Jedná se o downgrade dokonce i oproti čtvrtým Bastardům, kteří, chraň bůh, nebyli dobře řemeslně zvládnutí, ale působili o stupínek ošetřeněji.

Vyčítat technické nedostatky může v případě této pidiprodukce vyvolat elitářský dojem. Jako bychom tu šlapali po snech undergroundovým tvůrcům, kteří zkrátka nemají peníze na profesionální výsledek. Filmaři se však s nedostatečným materiálním zázemím potýkají často a existují způsoby, jak ho maskovat. Magnusek s.r.o. a oficiální režisérka Gabriela Sittová se k žádnému z nich neuchylují, na to asi nemají dost nápaditosti a nejspíš ani zájmu. Film tedy vypadá a zní odpudivě, je vážně neštěstí v přítomnosti tohoto pokusu trávit 90 minut.

A teď děj. Uf. Jeden ze základních znaků neprofesionální kritiky je patologizovat filmaře na základě jejich filmů. Hrát si na psychology a diagnostikovat lidi za kamerou, nejlépe nějakými šťavnatými komplexy a poruchami, protože je evokují jejich díla. Tomáš Magnusek s.r.o. je ale v tomto ohledu velkou výzvou, protože je jen velmi těžké jeho práci chápat jako cokoliv jiného než projev osobních nevyřešených problémů, bolístek a křivd.

Hlavní hrdina tohoto propojeného triptychu školních povídek je OPĚT mladý učitel (Jakub Moulis), který přichází na školu a zjišťuje, že je v tomto prostředí zcela ztracený. Neumí komunikovat s žáky, rodiči ani nadřízenými, což je samozřejmě chybou všech a všeho s výjimkou samotného hrdiny. Není tajemstvím, že učitelská minulost Magnuska a tyto hrdiny spojuje. Natočil o tom pak čtyři díly Bastardů, kde se rozkročil mezi pozicí mstitele, který zlikviduje „ty špatné“ Romy, kteří mu během jeho učitelování dělali ze života peklo, a mesiáše, jenž spasí „ty správné“ z nich.

Tehdy byla terčem jeho „pozorování“ neprivilegovaná část vzdělání, nyní zažíváme víceméně totéž, ale v prostředí jakéhosi elitního soukromého gymnázia. Tentokrát jsou všichni bohatí a bílí, nicméně stejně zvrhlí a zvrácení, což je dost možná obrana Magnuska s.r.o. proti dřívějším nařčením z rasismu. My už v recenzi čtvrtých Bastardů psali, že jejich bigotnost se jeví být spíš důsledkem než příčinou a skutečné jádro agrese díla spočívá v zahořklosti z odmítnutí daným prostředím. To se nyní jeví ještě pravděpodobněji. Opět tu máme rodiče bez zájmu, ředitele s očima jen pro zisk a děti, které s naprostou samozřejmostí a bez většího zájmu světa okolo balancují na hraně stát se sériovými vrahy či sociopatickými manipulátory svých rodin. Všichni jsou vinni, krom naší spasitelské figury, jež s čistotou Dostojevského idiota nechápe, proč jsou lidi tak zlí, Esterko.

Stejně jako v případě Bastardů tu Gabriela Sittová a Magnusek s.r.o. zobrazuje naprosto excesivní a šílené situace, okolo nichž ale nedokáže vystavět dostatečně expresivní fikční svět, aby nepůsobily směšně. Jedna z povídek se věnuje trojici oktavánů, kteří se v rámci přijímaček na medicínu rozhodli unést, zabít a rozpitvat dítě, přičemž jsou před následky chráněni svými bohatými rodiči. V rukou zručného filmaře by to mohla být slušná černá historka, která možná i něco řekne o světě protekční zlaté mládeže. V rukou těchto tvůrců je to ale pouze a jen vyšinuté.

A je skutečně neskutečné sledovat, že ačkoliv má Magnusek s.r.o. božskou moc nad svým světem a může každou postavu a okolnost ohnout své vůli, stále není schopný odvyprávět příběh, v němž bychom uvěřili, že jeho hrdina je ukřivděný dobrý učitel, který má dobré metody, jen je z vnějších důvodů nedokáže uvést v praxi. To je nakonec fundamentální selhání Magnuska s.r.o. – nezvládá přesvědčivě nasimulovat dobrého učitele ani ve své fantazii, přestože se o to pokouší už několik let v rámci mnoha filmů a seriálu. Jeho filmoví avataři jsou zmatená polena, která si absolutně nezaslouží respekt a zájem studentů, jimž nerozumí a nesnaží se rozumět. A je jedno, jestli Magnusek s.r.o. vykreslí celý zbytek školního systému jako zvrhlý a zvrácený – neschopnost jeho hrdinů není o nic méně zjevná.

Společně sami má (jistě i díky takřka úplné absenci rasismu) na rozdíl od výhradně nesnesitelných Bastardů tu kouzelnou vlastnost, že se v nich dá scénu po scéně nimrat a přemítat o tom, co vedlo filmaře k těmto volbám. Místy je to skoro zábava. Jeden z příběhů například sleduje dívku, které její bohatí rodiče trochu zkrouhnou kapesné, aby si musela najít brigádu. Ona natočí porno a všichni jsou z toho smutní. Jo a nakonec se možná stane obětí sériové vraždy. Co tím chtěli scenáristé říct? Co si myslí, že z tohoto příběhu odvyprávěného tímto způsobem vyplývá? To se nikdy nedozvíme, ale je legrační hádat.

Vzniklo další nepodařené dílo, v němž Magnusek s.r.o. nadále demonstruje absolutní absenci tvůrčí a umělecké empatie. Pořád by bylo nemístné dělat přímé čáry mezi tímto filmem a skutečným člověkem, který ho zaštítil. Absolutní nihilismus, pesimismus a negativita celého díla například nemusí odrážet ničí skutečné postoje, ale zkrátka neschopnost přesvědčivě filmařsky popsat zvolený problém. Ten film se asi o něčem snaží být, předně se tváří, že chce ukázat nefunkčnost školního systému zase z trochu jiného úhlu pohledu. Režie ale neumí vystavět situace, které by to mohly demonstrovat, a postavy, jež by v nich mohly žít. A nám nezbývá než se snažit pochopit mysl, která za tím stojí. Což je samo o sobě nepatřičné, ale co nám zbývá?