Judit Bárdos: „V herectví se dopovat nedá.“

Po slovensko-českém filmu Dům, který získal několik mezinárodních ocenění, jde o vaši druhou velkou hereckou příležitost v celovečerním filmu. A zdá se, že jste opět nasadila hereckou laťku velmi vysoko. Co pro vás osobně tato role znamenala?
Tato role pro mě především znamenala velký zážitek v podobě příležitosti zahrát si v českém filmu. České filmy mám totiž moc ráda a až do této chvíle se mi taková možnost nenaskytla. Takže jsem šťastná, že mi Andrea Sedláčková věřila a postavu Anny mi svěřila. Kromě toho mě těší, že jsem díky této postavě nahlédla do světa sportovců a zakusila si něco ze života v Československu osmdesátých let. A jsem ráda, že jsem ta léta zakusila jenom ve filmu… No, a v neposlední řadě jsem díky Anně prožila i krásné natáčení s úžasnými lidmi.

Odkud obecně berete inspiraci pro ztvárnění svých rolí?
Inspirací je už samotný scénář. Pokud je daná postava dobře a pro mě dostatečně uvěřitelně napsaná, je to velká inspirace sama o sobě. Kromě toho mě inspiruje režisér. Při práci se dozvím i leccos z jeho života, což mě inspiruje taky. A samozřejmě život sám. Život můj, životy mých blízkých, životy odpozorované.

Hlavní postava Anna, kterou ve filmu hrajete, se ocitá pod těžkým tlakem okolností, na svůj věk však reaguje překvapivě dospěle. Jste si v tomto s Annou podobné? Jak moc je vám postava Anny blízká?
Já jsem se ještě naštěstí v takové situaci a pod takovým tlakem jako Anna neocitla, takže jak bych se zachovala, nevím. Postava Anny mi je ale hodně blízká, vždy jsem byla pro čestné a férové jednání, podvody neuznávám.

Děj filmu se odehrává v totalitním Československu 80. let, tedy v prostředí, které jste sama už nezažila. Vnímala jste odlišné okolnosti, v nichž postavy žily, byla pro vás tato stránka při ztvárnění role podstatná, nebo jste se spíše soustředila na obecné poselství filmu?
Okolnosti jsem samozřejmě vnímala, vždyť celý Annin život je tím poznamenán a Anna kvůli tomu prožívá těžký vnitřní boj. Takže ano, prostředí jsem vnímala velmi intenzivně.

Kvůli natáčení a celkové věrohodnosti role jste musela podstoupit atletický trénink. Jak na tuto část natáčení vzpomínáte? Při natáčení jste na druhou stranu měla dublérku, bylo jí opravdu třeba?
Běhání bylo fyzicky náročné, ale vzpomínám na něj ráda. Trénovat jsem začala půl roku před natáčením a moc mě to bavilo. Bez tréninků bych natáčení rozhodně nezvládla, protože kondice, kterou jsem díky svému trenérovi nabyla, byla při natáčení opravdu třeba. Navíc bylo nutné zvládnout i určitý běžecký styl, abych na plátně působila věrohodně. A bez dublérky by to nešlo, protože například při nastavování kamery u velkých závodů bych tu trasu musela běžet tolikrát, že bych nejspíš padla vyčerpáním. Takže při nastavování záběrů a u některých záběrů zezadu za mě běhala dublérka.

Jaký je váš názor na přítomnost dopingu ve vrcholovém sportu? Je pro vás přijatelné, že byste jako herečka byla pro úspěch například ochotna riskovat své zdraví?
Doping odmítám. V herectví se dopovat nedá, protože tam nejde o to být rychlejší nebo silnější. Takže s podobnými věcmi zkušenost nemám, pouze ve formě energetických tyčinek a šumivých vitamínových tablet, které jsem občas během natáčení běžeckých scén Fair Play užívala. Ty jsem ale dostala od produkce a trenéra.

Jaký vy sama osobně máte vztah ke sportu?
Sport mám ráda hodně, nejradši atletiku, plavání a bruslení, ale jsem pouze televizní divák. Jednomu konkrétnímu sportu jako například Anna se od dětství nevěnuju. Já jsem jako dítě místo na sport chodila na klavír a do literárního kroužku. Na střední škole jsem vyzkoušela lidový tanec a na vysoké jsme měli kurz šermu, pohybu a tance. Potom jsem začala rekreačně běhat. A pak jsem kvůli Fair Play chodila třikrát týdně na tréninky. A běhat chodím doteď, i když už zase pouze rekreačně.

Jak se vám spolupracovalo s Annou Geislerovou, jež ve filmu hraje vaši matku? Před kamerou spolu působíte velmi věrohodně…
Aňu mám moc ráda, poprvé jsem ji viděla ve filmu Štěstí (2005). Od té doby patří mezi moje oblíbené herečky a už jsem ji viděla v mnoha dalších filmech. Takže jsem se na natáčení s ní těšila. A bylo to moc fajn, Annino herectví je hodně autentické, a kromě toho je moc milá a lidská, netrpí žádnými hereckými manýry. Pozorovat ji při práci byl velký zážitek.

V konečné verzi filmu jste jako Slovenka maďarského původu předabována českou herečkou Berenikou Kohoutovou. Jak moc je pro vás tato otázka zásadní a jak se vůbec k dabingu jako takovému stavíte?
Pokusila jsem se zahrát Češku, ale nevyšlo to. Na place jsem texty odříkávala v češtině, dokonce i se štábem jsem se snažila mluvit česky, samozřejmě ovšem v rámci svojí české slovní zásoby. Andrea mě kvůli přízvuku netrápila, nechtěla, abych se na řeč soustředila. V postsynchronech jsem se to snažila v

ylepšit, ale trvalo mi to hrozně dlouho a stejně to nebylo úplně ono. Takže se rozhodli mě předabovat a Berenika odvedla fantastickou práci. A co se dabingu obecně týče, je to hodně velká dřina, a všechny, kteří dovedou tak dobře pracovat s hlasem a se slovem, obdivuju.

Kde vás v nejbližší době ještě mohou diváci vidět, ať už ve filmu, na televizních obrazovkách nebo na divadle?
Nedávno jsem dotočila hraný dokument s pracovním názvem Denník Agáty Schindlerovej. Režisérem je Zdeněk Jiráský. A momentálně zkouším divadelní představení Potkany v Divadle Andreja Bagara v Nitře. Tam je režisérem Roman Polák. Kromě toho hraju v Slovenském národním divadle v Bratislavě a v Jókaiho divadle v Komárnu.

Snímek Fair Play bude mít premiéru 6. března 2014.