Recenze: Santiniho jazyk (TV film) je sympatický klíč k okoralé a zcyničtělé divákově duši

Reklamnímu textaři Martinu Urmannovi (David Švehlík) došly nápady. Za posledního půl roku kromě práce pro UNESCO neodevzdal vůbec nic a nespokojený šéf zvaný Kňour (Marek Taclík) ho hodlá vyrazit. Poslední šancí má být pro Martina víc než podivná, nicméně pro agenturu zjevně velmi dobře placená zakázka od Američanů. Chtějí univerzální reklamní slogan, kterým by se dalo propagovat jakékoliv zboží.

Urmann se intuitivně (nebo z čirého zoufalství?) vydává po stopách geniálního stavitele Jana Blažeje Santiniho, s jehož prací se právě díky práci pro UNESCO seznámil. Díky profesoru Ropsovi (Martin Stropnický) získává základní povědomí o Santiniho stavbách i životě, kvůli podivné dívce v bílém (Lucia Molnárová) ale okolo něho umírá jeden člověk za druhým. Proč? A co vlastně skrývá šifra mistra Santiniho? Tedy pokud ji psal skutečně on.

Kňour větří velké peníze, jeho nová favoritka Tereza (Monika Timková) šanci a Martin lék na svoji krizi středních let.

Je-li Santiniho jazyk v něčem originální a opravdu zajímavý, pak v tom, jak dynamickým a zajímavým způsobem představuje život a dílo architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela (1677-1723), s jakou lehkostí dokáže postavit architekturu do hlavní role vyprávění. Dílem za to může sám Santini, který "světlo svými stavbami dokázal doslova protáhnout" a dílem kameraman Martin Šec, který to umí divákovi náležitým způsobem prodat. Škoda jen, že hudba Jana Jiráska občas tlačí na pilu tolik, že se z neokázalé oslavy (architektury a Boha)  stává poněkud vlezlá reklama (na cokoliv). Jak by řekla moje babička: "Více vždycky neznamená lépe."

Naopak nejslabším článkem filmu jsou vraždy, které přibývají geometrickou řadou a které se už od první chvíle zdají hodně účelové a zbytečné a které se ve finále ukáží ještě účelovější a zbytečnější, než jste si vůbec dokázali představit. Jakoby si autor předlohy nebyl jistý hlavním příběhem a hledal berličku, která by mu pomáhala (u)držet si diváky, proto vraždí a vraždí a - pozor SPOILER - pro samotný příběh z toho nakonec vůbec nic nevyplývá. Tvůrci tím jen vrážejí kudlu do zad hlavnímu příběhu, který je o něčem docela jiném a zajímavějším, než je fenomenální lukostřelba a zaťatá práce se sekyrou: o schopnosti vnímání a naslouchání. Dobro je sdělení, zlo pomluva a mlčení...?

Urban soudí, že Santini hodně vycházel z odkazu Jana Nepomuckého, který byl králem Václavem IV. umučen, protože odmítal porušit zpovědní tajemství. Nechtěl prozradit, co mu královna svěřila a zaplatil za to životem. Když po letech otevřeli  rakev s jeho ostatky, k překvapení všech se mezi zetlelými kostmi našel růžový jazyk. Právě tato skutečnost Santiniho velmi výrazně ovlivnila, což je patrné nejen na jeho stavbách, ale i životě. Sedlec, Rajhrad, Kladruby, Zelená Hora, Křtiny, Plasy... Každá ze Santiniho staveb vznikala podle nějakého klíče a každá v sobě skrývá nějaký kód a sdělení. Ale jaké? A proč?

Právě tato inteligentní (protože dovnitř člověka obrácená) cesta po vlastním osudu a historii činí z Urbanova díla přece jen zajímavější a lepší zboží, než jakými jsou záhadologické hříčky Arnošta Vašíčka. Zatímco Vašíček je šestákově dobrodružným čtením, konstrukcí, jež se snaží zaujmout, překvapit, oslnit, Urban je otázkou vloženou do prostoru minulosti, prostřednictvím které se chce dozvědět něco sám o sobě a současnosti.

Je škoda, že tento podstatný rozdíl necítila Česká televize při sestavování programu, a proto na lehkonohou žánrovku, jakou bezpochyby Ďáblova lest byla, navázala přece jenom titulem o dost náročnějším. A nemenší škoda je, že režisér Jiří Strach dost často Santiniho jazyk jako Ďáblovku točil.

Ano, úvodní běh přes půl města až na Hradčany je (vzato do důsledku) směšný, vloupávání se do církevních objektů naivní, počet náhod naddimenzovaný na několik pětiletek dopředu, odhalování řady indicií televizně prostoduché atd. atd., ale přesto všechno Santiniho jazyk svoji sílu a přesvědčivost má. 

Má silné téma, lehkou ruku zkušeného a pro téma evidentně zapáleného režiséra, příjemnou sebeironii (Miloš Urban sedící v knihovně a čtoucí Sedmikostelí), jemný vtip ("Nejhorší je vidět přicházet ženu z pouště a vědět, že nejde za vámi") i slupky, jež jsou určeny těm (teologicky či kunsthistoricky) zasvěcenějším (rafinovaná práce s barvou - například Aurelčiny brýle, červené, tedy symbolizující božské vidění atd.).

Santiniho nádherné stavby představují sympatický klíč k okoralé a zcyničtělé divákově duši. Díky nim a (bohužel, přiznejme si to i díky) poněkud matoucímu balení do žánru mysteriózního thrilleru je divák ochotnější nahlédnout na sebe i naši existenci příjemně nepředpojatým a nezatíženým pohledem. Dívat se, hledat a přemýšlet o symbolech, ikonách, tradicích a hodnotách, jež nám tu zanechali naši předkové a které ve své povrchně všeznalé nabubřelosti většinou přehlížíme jako vyčpělé či dávno přežité. V tomhle směru je Santiniho jazyk duchovním a dušezpytným thrillerem, jak má být.