Miroslav Ondruš: "Během natáčení Vendety se nikdo nesměl smát!"

MIROSLAV ONDRUŠ: Už od skončení školy v roce 2006 jsem přemýšlel nad celovečerním filmem. Napsal jsem dva scénáře, ale časem jsem k nim ztratil důvěru a skončily v šuplíku. Hledal jsem silný napínavý příběh s výraznou hlavní postavou, která diváka strhne a půjdou s ní celý film. A taky jsem chtěl udělat jiný film, než se tady točí. To, že žánrové filmy u nás nemají tradici ani důvěru, byla pro mě vlastně výzva. Výzva k tomu udělat debutový film, jaký tady dlouho nebyl. Střípky k Vendetě jsem začal skládat začátkem roku 2008 a na jaře jsem se pustil do psaní. První verze byla hotová za necelé tři měsíce.

ONDRUŠ: Já se při psaní trápím se vším. (smích) Nejhorší je samozřejmě začátek, prvních patnáct stran. Když máte příběh, který vás i po patnácti stránkách baví psát dál, tak máte z poloviny vyhráno. Úplně nejtěžší byla ale asi poslední třetina filmu. Tím, že se film odehrává během několika málo hodin, jsem si na sebe upletl bič, protože udržet napětí, zvyšovat gradaci a přitom všem ještě zachovat logiku je náročnější a těžší než u filmu, který se odehrává během delšího časového období.

Ale napsáním scénáře práce na scénáři nekončí! Finální scéna mezi Vetchým a Kaiserem měla vypadat jinak, ovšem nastaly komplikace a my museli točit jinde.

ONDRUŠ: To už jsme měli roztočeno, já chodil večer domů utahaný a přepsání té scény pořád odkládal. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ji dopsal doslova pár hodin předtím, než jsme ji točili. A zpětně jsem za to rád, protože je lepší než ta původní.

ONDRUŠ: To už si přesně nepamatuji, ale byl to okruh mých známých, které jsem znal buď ze školy nebo z natáčení. Hodně důležité pro mě bylo, že jsem scénáři věřil já sám a neomrzel mě. To se mi u dřívějších scénářů nestávalo, většinou mě něčím přestal bavit a já se pustil do dalšího, ale u Vendety jsem hned věděl, že to je přesně ten scénář, kterým chci debutovat.

ONDRUŠ: Nevím, jestli to bylo přímo na tělo, ale od první chvíle sem věděl, že jedním z těch policajtů bude Igor Chmela. Během psaní k němu přibyl Marek Taclík.

ONDRUŠ: O Ondrovi Vetchém jsem samozřejmě věděl, že je to skvělý herec, ale nějak jsem si ho s Vendetou nespojoval. Potom jsem si ale jen tak zašel do Činoherního kluba na Pana Polštáře a zíral na výkon, který tam Ondra předváděl. Bylo v něm tolik bolesti, zoufalství, ale zároveň i dobra, které skrz to všechno prosakovalo, že jsem měl o hlavní roli okamžitě jasno. Ondrovi se naštěstí scénář líbil a roli vzal.

Na roli Mazury jsme měli vytipovaný seznam asi deseti herců. Potřebovali jsme k Ondrovi velkého soupeře, někoho, kdo se mu vyrovná a kdo bude diváky bavit. Oldřich Kaiser byl v tom seznamu mezi prvními, ale v termínu, kdy se mělo točit, nemohl a já se s myšlenkou, že je postavím s Ondrou proti sobě, rozloučil. Oslovovali jsme jiné herce, ale nějak to nevycházelo, jako by ta role na něj čekala. (smích) Potom jsme odložili natáčení, protože bychom to nestihli před zimou natočit, a jarní termíny už byly pro Oldřicha Kaisera v pohodě, takže jeho filmový souboj s Ondrou Vetchým mohl začít.

ONDRUŠ: S těmi mi hodně pomohla Kateřina Oujezdská, která dělala casting.

Rozhodující byla samozřejmě přirozenost, schopnost improvizovat a umět mluvit, což je kolikrát u dětí velký problém. O tom, že Hanka bude Lucka Šteflová, jsem byl přesvědčený už po prvním castingovém kole. Byla o třídu lepší než ostatní.

Tomáš měl působit jako sympatický frajírek. Měli jsme vytipovaný tři kluky, ale mě nejvíc ve spojení s Luckou bavil Ondra Havel. Plusem bylo, že se spolu znali a tím pádem se jim některé scény hrály líp.

Největší problém byl najít tlouštíka. Dělali jsme celkem tři kola a přišel jen jeden opravdový tlouštík, který měl sice patnáct, ale vypadal na osmnáct. Byl jsem z toho dost zoufalý, jako by se najednou tlustý děti vypařily, pak se ale Kateřině naštěstí podařilo objevit Vencu Vostárka, pro kterého to byla první role, ale zvládl ji dobře.

ONDRUŠ: Nejvíc jsem se bál, jak to zvládnou „dětští“ herci. Před natáčením mě spousta lidí strašila, jak bude těžký je najít a ještě těžší režírovat tak, aby vypadali přirozeně a nenarušovali koncept filmu.

Na jedné straně máte Vetchého s Kaiserem, na druhé patnáctileté kluky, z nichž něktěří stáli před kamerou úplně poprvé. Z té kombinace jsem měl popravdě šílený strach. Ono se vám může lehce stát, že vám někdo na castingu skvěle zafunguje, ale pak se začne natáčet, najednou je všude spoustu lidí, techniky, točí se dlouho, scény se opakují, únava roste, do toho nějaký ten stres, takže někdo, kdo tohle zažívá poprvé, se pod tím tlakem může celkem snadno sesypat. Skvělý výkon z castingu může být rázem pryč. Tohle riziko s neherci a ještě k tomu „dětmi“ je. Ale u Vendety se naštěstí nic takového nestalo, kluci to zvládli moc dobře.

ONDRUŠ: Já jsem měl už ve scénáři celkem dost přesně popsáno, co bude vidět a co ne, takže jsme si spíš jen potvrdili, že je to tak správně. A hlavně, mým záměrem nebylo s násilím pracovat prvoplánově, není tam proto, aby šokovalo, ale skrz násilí se dostávám k lidem, kteří jsou nuceni reagovat.

Jinak samozřejmě hranice mám. Asi bych nikdy nezašel tak daleko jako Gaspér Noe ve filmu Zvrácený, protože pro mě jsou některé scény silnější, když je jen naznačíte a necháte  divákově představivosti. Nechtěl jsem, aby si lidé říkali: , Zajdi si na Vendetu, protože je tam ta a ta scéna.‘

ONDRUŠ: To platilo obecně pro všechny. Bylo dost náročné natočit Vendetu za dvacet dnů, spousta lidí mi před natáčením říkala, že se to nedá stihnout. Že to prostě nenatočíme. Takže to vyžadovalo naprosté soustředění. Od všech! Kluci tam měli náročné scény, dva z nich byli neherci. Nechtěl sem riskovat, že budou celou dobu v cateringu blbnout, pak přijdou na plac a jen tak něco zkoušet. Když točili – a měli opravdu těžké scény – , tak sem jim zakázal se smát. Chodili sami po lese a představovali si, co jejich filmovou postavu čeká. A když jsem zakázal smát se klukům, tak by to bylo nefér, kdyby byli dospělí ve výhodě, takže to platilo pro všechny.

Točit komedii, můžou se smát, jak chtějí. (smích)

ONDRUŠ: Režisér si to může dovolit. (smích) Ne, teď vážně. Já obecně nejsem moc společenský člověk. To se projevuje i na place, jsem uzavřený, skoro až samotář. Na place vypadám zamračeně, skoro se neusměju. Někdo s tím může mít problém a myslet si, že jsem arogantní, že se od ostatních vymezuju, ale pravda je taková, že jsem jen pohlcen prací a nevidím napravo nalevo. Vidět mě na natáčení, tak si řeknete, že jsem asi hodně nervózní, ale já přitom nervózní nejsem vůbec. To, co vypadá jako nervozita, je přemýšlení, jestli by ta a ta scéna nešla udělat ještě líp, než jak jsem ji vymyslel během příprav. Takže pokud jsem se párkrát usmál nebo zasmál, tak to bylo hlavně proto, abych zmírnil to napětí kolem, které mohlo díky mému neustálému mračení panovat.

ONDRUŠ: Tím, že si k filmům píšu i scénáře, mě nejvíce baví filmy se silným příběhem, zajímavou a rafinovanou zápletkou. Ale někdy mě film pohltí i úžasnou kamerou a režií jako např. ve filmech Potomci lidí nebo Popel a démant. Film by měl být zážitkem, někdy i nepříjemným, ale pocit z něj by ve vás měl vydržet déle než pět minut po závěrečných titulcích. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří např. Obvyklí podezřelí, Leon nebo Přelet nad kukaččím hnízdem.

ONDRUŠ: Scénář, který právě dokončuji, je opět žánrová věc. Není ale už tak drsný jako Vendeta.

Takže ano, žánrové filmy mě zatím baví, ale to neznamená, že bych si nechtěl zkusit i něco jiného.

ONDRUŠ: Kromě scénáře, který zrovna dokončuji, nosím v hlavě námět na televizní seriál, tak uvidíme.