Recenze: Dešťová víla

 Námět Dešťové víly vychází z pohádkové povídky „Die Regenstrude“ (Vládkyně dešťů) německého spisovatele Theodora Storma (1817-1888). Je to příběh s výrazným morálním podtextem, v literatuře označovaný pojmem „kunstmärchen“, vycházející z romantismu. Mezi významné představitele tohoto literárního žánru jsou řazeni například William Shakespeare (Zimní pohádka), Jonathan Swift (Gulliverovy cesty) nebo Charles Dickens (Vánoční koleda). U nás z tohoto žánru vyšel například Čarodějův učeň Karla Zemana adaptací pohádky „Krabat“ Otfrieda Preußlera. Uvedené příklady naznačují, že se často jedná o ponuře laděné příběhy, které využívají často velmi expresivních prostředků k dosažení kýženého efektu a tím je náprava lidských hříchů.

Předloha Dešťové víly vychází ze situace, kdy personifikované přírodní živly - Země, Oheň, Slunce, Vítr a Voda - v různých převlecích zkouší pozemské tvory (například Oheň v podobě potulného psa je odháněn lidmi) a jejich špatné vlastnosti je natolik rozhněvají, že se je rozhodnou prostřednictvím Dešťové víly potrestat suchem. Konflikt mezi „nebem a zemí“ je však utlumen ve prospěch „komických“ scén s Miroslavem Donutilem, Simonou Stašovou či Jaroslavem Dulavou. Kdo nepodléhá hereckému pitvoření, je Lenka Vlasáková v roli Dešťové víly a ústřední zamilovaná dvojice v podání Jakuba Gottwalda a Vicy Kerekes, kteří se zase potýkají s problémem, že nemají co hrát a jejich láska se projevuje v něžnostech v mezích určených dětskému divákovi. Obsazení této dvojice přitom nebylo špatnou volbou. Trvá dlouhých třicet minut, než se děj doklopýtá k první výraznější akci, kdy se hlavní hrdinka vydává na cestu za Dešťovou vílou ve snaze zachránit vesnici před suchem. Samotné utrpení, které pak musí podstoupit, je bohužel velmi nedramatické a opět si připomeňme, jaké zkoušky si protrpěla třeba taková princezna Jasněnka, než se dostala ke svému létajícímu ševci. Rozum zůstává stát nad samotným závěrem filmu, kdy „zlo“ v podobě sedláka Lakoty vlastně ani není potrestáno a z vesničanů nikdo neprojeví sebemenší náznak pokání. Sucho prostě skončilo, někdo se za nás obětoval, jede se dál… Snad se tím tvůrci chtěli nepřímo vyjádřit k naší současné situaci, kdy výkon spravedlnosti je velmi vzácným jevem.

Bylo by bláhové požadovat v našich podmínkách určitou věrnost smyslu těchto předloh, pokud by samotný film dosahoval jiných kvalit. Dešťová víla jde bohužel jinou cestou. Režisér Milan Cieslar v režijní explikaci uvádí, že se chce přiblížit ideálu českých pohádek, jakým je například legendární Pyšná princezna, potažmo celá tvorba Bořivoje Zemana. Je ovšem důležité si uvědomit, že pod českou filmovou pohádkou se skrývá určitý hybrid konverzační komedie s pohádkovými reáliemi. To, co nás dodnes fascinuje na Pyšné princezně, je neodolatelná „chemie“ mezi Vladimírem Rážem a Alenou Vránovou. V pohádce Byl jednou jeden král... to je zase komediální exhibice Jana Wericha a Vlasty Buriana. Šíleně smutná princezna je přitažlivá pro svoji love story mezi Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou. Všimněme si, že pohádkové atributy zde zastupují spíše různá prokletí (Třetí princ) nebo kouzelné předměty (Obušku, z pytle ven!) než nadpřirozené bytosti, a pokud se už v nějaké souvislosti objeví andělé, čerti nebo kořenářky, jejich původ je spíše redukován ve prospěch lidských vlastností (Hrátky s čertem).

Z výsledného tvaru je zřejmé, že scénář televizního scenáristy Jana Míky (Život na zámku, Náměstíčko aj.) byl napsán především pro televizní obrazovku. Rozhodnutí, které vedlo režiséra Milana Cieslara ke snaze pojmout realizaci mnohem velkoryseji, než bývá v televizi zvykem, doplatilo nejenom na omezený rozpočet, ale především na scénář, který byl v dalších fázích výroby nepřizpůsobený filmovému plátnu. Pro koproducenta filmu, Českou televizi, je to především podnět k zamyšlení, zda je současný model výroby podobných projektů udržitelný. Možná by bylo řešením dát přednost kvalitě, v podobě důkladné dramaturgické přípravy a tomu odpovídajícímu rozpočtu, před kvantitou. Lepší vyrobit jeden kvalitní film (pohádku) ročně, než deset podobně realizačně podhodnocených. Stejný problém poznamenal, jinak zdařilou adaptaci pohádky Anděl Páně režiséra Jiřího Stracha.

Omezený rozpočet zřejmě stojí také za tím, že říše Živlů natočená v televizním studiu výrazně zaostává za možnostmi, které se nabízely. Vzpomeňme třeba na výpravu, s jakou byl vytvořen podmořský svět v Malé mořské víle režiséra Karla Kachyni, nebo pekelná říše v pohádce S čerty nejsou žerty Hynka Bočana. Zatímco tyto nedostatky lze z uvedených důvodů omluvit, další zásadní problém spočívá ve filmovém jazyce, zejména co se týká kamery (a nepomůže ani zvolený širokoúhlý formát). O zmíněném suchu se zde převážně hovoří, místo abychom ho vnímali ve vizuální podobě. Na rozdíl od omezených triků je přitom kvalitní montáž záběrů a atmosféra vytvořená skutečně filmovými prostředky způsob, jak „za málo peněz dosáhnout přinejmenším slušné muziky.“

Je pravděpodobné, že většina recenzí na Dešťovou vílu, včetně této, vyvolají obvyklou nenávist mezi kritiky a diváky, kteří mají filmové pohádky v oblibě a jejichž názor by se dal shrnout do hesla „Neberte nám pohádku!“ Smyslem tohoto textu skutečně není „brát divákům pohádky“, ale přimět tvůrce a producenty k zamyšlení, zda to, co divákům nabízejí, je skutečně tím, za co jej vydávají a co skutečně diváci od žánru pohádky očekávají.

Více informací naleznete na kartě filmu.