„Všichni bychom měli žít, jako by ten dnešní den byl poslední,“ tvrdí autoři dokumentu o Filipovi Topolovi

Jaký byl důvod připravit film o Filipovi Topolovi? Představit jej divákům? Zavzpomínat po překvapivé smrti? Podívat se hlouběji na jeho osobnost?
Romek Hanzlík: Na začátku roku 2013 zažívali Psí vojáci nádherný comeback. Narvané koncerty a v kapele obrovský náboj, to byla radost, Filip chystal konečně nové písničky. Nikdo netušil, že do konce zbývá pár měsíců. Ten šok, že už nebude nic…nemohl jsem se s tím nějak smířit. Zavře se hladina a je konec. Už žádná písnička, žádný koncert. Prostě jsem se s tím nesmířil. Rozhodnutí udělat dokument šlo kolem mne, stačilo se chytit.

Romek Hanzlík: Všichni si Filipa nějak pamatujeme. Jako excentrika, který buší do kláves zkrvavenýma rukama, jako do sebe pohrouženého frontmana, který celé minuty mezi písničkami vyměňuje na piánu text a důkladně ho přilepuje na stojánek. Celou dobu si kladu otázku: "Byl Filip extrovert, nebo introvert?" Nikdo neodpověděl jednoznačně. Každý řekl něco jiného. Jak jsme se při práci nořili do Filipova příběhu, došlo mi, že asi ani neexistuje jednoznačná odpověď. Něco mi říká, že byl spíše introvert, který se teprve alkoholem otvíral. Ale někdo může mít úplně jiný názor.
Ani ve filmu nedáváme jednoznačné odpovědi. Každý si o tom může přemýšlet sám. Došlo mi, jak hluboce souvisel Filipův život s jeho tvorbou. Došlo mi, čeho mimořádného jsem byl účastníkem. Filip nám odkrýval tajemno, ukryté v něm i v nás samých. Jestliže říkal, že jeho písně jsou jeho deníky, myslel to vážně a nám nezbývá, než se s Filipem ponořit do zákoutí jeho světa.

Překvapí poměrně rozsáhlý soubor archivních materiálů. Jak velká detektivka byla vše poskládat? Například vystoupení 12 letého Topola na Hrádečku u Václava Havla. Divím se, že to tenkrát někdo natáčel.
Václav Kučera: Vyhledávání archivů a práce s nimi je pro mě úžasná záležitost. Je skvělé, že díky hudebním pořadům ČT (Chmelnice, Bago, Šedesátka) se od roku 1990 natočilo poměrně dost záznamů koncertů Psích vojáků a rozhovorů s Filipem Topolem.
Ze sedmdesátých a osmdesátých let existují jenom soukromé archivy. Československá televize tehdy zaznamenávala a vysílala pouze hudbu středního proudu. Alternativní hudba na obrazovku nesměla, ani neměla šanci vycházet na deskách. Naštěstí se našli odvážní nadšenci, kteří měli základní vybavení a koncerty alternativních kapel natáčeli. Někteří zvukově, někteří obrazově. Filipovo vystoupení ve stodole na Hrádečku natočil František Stárek. Další cenné záběry jsou dílem Vojtěcha Stádníka, Tomáše Lišky, Petra Kadlece, Stanislava Krčmáře, Jiřího Novotného.
Úžasným zdrojem byly také záběry Michala Hýbka z Originálního videojournálu. Soukromých materiálů by bylo mnohem víc, kdyby autorům některé filmy a audionahrávky estébáci nezabavili.

Zajímavým momentem filmu je vyjádření Jáchyma Topola, že bratr byl zaujatý umělec se silným egem. Přemýšleli jste dlouho, zda tuto scénu - nebo jiné další - do snímku dát?

Václav Kučera: Od samého počátku jsme chtěli, aby vznikl ničím nepřikrášlený obraz Filipovy osobnosti. Všichni ti, kteří o Filipu Topolovi hovoří ve filmu kriticky, jsou lidé, kteří mu byli nejblíž a měli ho velmi rádi. O žádné z jejich výpovědi jsme se z etického hlediska nijak zvlášť rozmýšlet nemuseli.

Jiní mohou namítnout, že pro neznalé je snímek nesrozumitelný. Neobsahuje popisky k jednotlivým respondentům.
Václav Kučera: Je možné, že někdo bude popisky v našem filmu postrádat, snad nám to odpustí. Nedali jsme je tam proto, že si myslíme, že nejsou pro příběh důležité a narušovaly by jeho plynutí. Ostatně téměř u všech účinkujících vyplývá z kontextu, kdo jsou a jaký byl jejich vztah k Filipovi.

Kalkulovali jste nějak s formou distribuce?
Romek Hanzlík: Nekalkuloval jsem vůbec s ničím. Měl jsem potřebu a nutkání se do té práce pustit. Na začátku jsem vůbec nepřemýšlel o nějaké distribuci. Mým úkolem bylo udělat film co nejlepší a bez kompromisů. Stal jsem se jedním z tvůrců a zároveň producentem. Cítil jsem, že nechci na počátku řešit nějakou distribuci, že pokud neuhneme z cesty, řešení přijde samo.

Filip ve filmu vypadá jako ve svém světě si žijící renesanční autor, kterého druzí uznávají nebo obdivují. Chodí po světě i v současnosti nějací noví "Filipové"?
Václav Kučera: Určitě :)
Romek Hanzlík: Určitě ano. Přejme si to všichni, protože jde svým způsobem o zázrak.

Před vznikem filmu zaujala již úspěšná hithitová kampaň, symbolizující silnou fanouškovskou základnu a oddanost. Jaký odkaz má podle vás Filip Topol dnes? Co může předat mladému člověku 21. století?
Romek Hanzlík: Člověku 21. století může předat to samé, co člověku 20. století. Hudba Psích vojáků není módní záležitost, je nadčasová. Je schopna zasáhnout každého člověka, schopného naslouchat. Pokud mám možnost tomu pomoct filmem nebo třeba koncerty Sbohem a řetěz, cítím jako povinnost to udělat.

Pro mě bylo nejsilnějším okamžikem filmu Filipovo setkání se smrtí, nemocničním prostředím. Vzbudilo to ve mně nutkání prožívat život, vnímat jej a zaznamenávat, žít tady a teď, jako kdyby to byl poslední okamžik.

Romek Hanzlík: Tato otázka mě moc potěšila. Přál bych si co nejvíce vnímavých diváků. Já osobně o tom, co Filip říkal o nemocnici a o smrti, přemýšlím často. Na jedné straně věříme v život po životě, nebo že smrt je vlastně krásná, na druhé straně se dovídáme, že je to hnus.
Ve mně Filipova slova rezonují s Karlem Hynkem Máchou, cituji Viléma noc před popravou: "…A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden." Kéž by tato sekvence vzbudila nutkání, které zmiňujete, u co nejvíce diváků. Všichni bychom měli žít, jako by ten dnešní den byl poslední. Ať už věříme v posmrtný život, či nikoliv.

Filip Topol si alkoholem zničil slinivku. Ve filmu ale jeho popíjení nevyznívá zrovna negativně. Nevím, jak to přesně pojmenovat, ale zapůsobilo to na mě velmi zvláštně.
Václav Kučera: Filip díky alkoholu kazil koncerty, štval kamarády spoluhráče. Nadměrným pitím akoholu ublížil zásadně svému zdraví. Mluví o tom ve filmu sice poeticky, ale říká to jasně: ".... smrt není žádný ááách, je to hnus....". To všechno ve filmu je.

Máte další filmové plány?
Romek Hanzlík: Mám a neprozradím. Naznačím, že jeden plán je hudební, druhý se týká jednoho polozapomenutého básníka a prozaika z období 1. republiky. Kdo s jeho dílem přišel do styku, je navždy poznamenán. Cítím to jako svůj úkol se vypořádat se stigmaty, která jsem si jeho dílem v nitru způsobil.